Půlka semestru utekla jako voda a přišly tzv. "studijní" prázdniny. Já měla ale pocit, že studia bylo za těch 8 týdnů už dost, a tak jsem nabalila svůj loďák, přepla profil focení ze "sněhu" na "pláž" a spolu se Slovenkou Olgou a 4 Korejkama (Ange, Ci, Han Hee a Hyunryeong) si vyrazila užít All Inclusive týden poblíž Varadera na Kubě. O Kubě jsem toho před odjezdem moc nevěděla, snad jen kromě toho, že jí vládne Fidel Castro a nejznámějším artiklem jsou doutníky a kubánský rum. Možná i proto jsme se s holkama rozhodly zúčastnit několika výletů a podívat se i trochu dál za areál hotelu (o tom bude ale až následující příspěvek).
Hotel Arenas Doradas, do kterého jsme měly namířeno, se nachází v jednom z největších karibských rezortů poblíž města Varadero. Tato oblast těží ze svých nádherných bílých pláží a blankytného moře již pěknou řádku let a první turisté sem zamířili údajně už kolem 70. let 19. století. V dnešní době je oblíbeným letoviskem všech Kanaďanů, o čemž jsme se v hotelu na vlastní oči přesvědčily, naopak Američanů na Kubě moc nepotkáte, jelikož USA uvalily na Kubu v 60. letech embargo, tudíž mají Američané od své vlády zákaz vstupu na Kubu. V podstatě se jedná o to, že nesmí provádět na Kubě žádné obchodní transakce ani utrácet peníze. Nevím, co je na tom pravdy, ale někde jsme zaslechly, že pokud mají ve svém pase razítko a důkaz o tom, že navštívili Kubu, tak nesmí 6 měsíců vstoupit na území USA. Nicméně určitě jim hrozí pokuta v hodnotě několika tisíc dolarů nebo soud. Hodně amerických cestovatelů to řeší vstupem na Kubu přes území Kanady, Mexika nebo Baham, avšak riskují, že budou přistiženi a potrestáni :-) Trik je v tom, že pokud cestujete přes uvedená území, tak není ve vašem pasu žádný záznam o návštěvě Kuby. Takže kromě fotek, pár doutníků a flašky rumu ve skříni nemám ani já žádný hmatatelný důkaz o návštěvě. Ale teď zpátky na začátek…
Už po příletu jsme ucítily závan komunistického režimu, když si každý ze stewardů našeho letu posbíral svých 20 kufrů a krabic, které byly plné kosmetiky, elektroniky, hraček a dalších domácích potřeb nakoupených v Kanadě, protože takové vymoženosti na Kubě prostě neseženete. Někde jsem dokonce slyšela, že pokojským je užitečnější místo dýžka nechávat každý den mýdlo, pastu na zuby nebo deodorant, protože těchto věcí je opravdu nedostatek. Bohužel je tento fakt zřejmý už při první pohledu na tamější „přírodní“ ženy, a proto vás prosím, až někdy na Kubu pojedete, nechávejte jim místo pesos žiletky na holení.
Dalším problémem je cenová nedostupnost výrobků pro Kubánce. Na Kubě existuje totiž dvojí měna – jednak kubánské pesos a jednak konvertibilní pesos, používané turisty. Většina nadstandardních věcí jako benzín, balená voda, rum, pohlednice, oběd v restauraci, nebo cesta taxíkem se prodávají za konvertibilní peso (CUC), které má kurs někde mezi eurem a dolarem (takže cca 21 Kč za 1 CUC) a ceny těchto výrobků odpovídají zhruba cenám v Evropě. Vzhledem k tomu, že průměrná měsíční mzda se pohybuje kolem 400 Kč (ne, nechybí mi žádná nula), tak jsou tyto výrobky pro obyčejného Kubánce prakticky nedosažitelné. Naštěstí jsme tady my, imperialističtí turisté, kteří jsou nuceni za všechny služby tvrdě platit. A není nic neobvyklého, že si Kubánec o nemalé dýžko sám řekne, takže člověk pak platí za ustlání postele, odnesení talíře, poponesení kufrů, vyfocení se u památky nebo za včasný příjezd autobusu. Jednou se nám stalo, že už jsme s Olgou neměly žádné drobné pesos, i přesto nás Kubánka ujistila, že to vůbec nevadí, protože ona bere i kanadské dolary. Až tak je Kuba pokroková a otevřená světu!
Hotel byl ale opravdu nad naše očekávání. Paní v cestovce nám říkala, že z kubánského hodnocení musíme vždy odečíst minimálně jednu hvězdičku, takže jsme byly připravené na špínu, staré vybavení a neochotný personál. Opak byl pravdou a nádherná písčitá pláž vykompenzovala všechny nedostatky našeho rádoby 4*, po kubánsku luxusního, střediska. Pro méně znalé dnešních cestovatelských manýrů, pojem „all inclusive“ znamená, že vše je zahrnuto v ceně zájezdu. Tuto možnost jsme zvolily hlavně proto, že na Kubě není pitná voda, v restauracích se na hygienu moc nedbá a jak už jsem zmínila, většiny věcí je nedostatek. Rozhodly jsme se tedy pro komfort, který zahrnoval třikrát denně švédské stoly, výběr z 5 restaurací, každý den grilování, vstup na bazén, vodní aktivity, ale hlavně soukromou pláž a nonstop bar. Tam trávily čas velmi rády hlavně naše korejské kamarádky. Možná proto, že rozlišení koktejlů na Mojito, Piňacoladu nebo Cubu Libre nebylo moc zřejmé a klidně se všechny mohly jmenovat jednoduše rum, protože přesně tak chutnaly. S tím se rozhodně na Kubě nešetří. Já si taky každý den jeden koktejl vycucla, brala jsem to jako prevenci před žaludečníma nevolnostma, na které vždy několik turistů doplatí.
Když jsme zrovna neobcházely stoly plné čerstvých a šťavnatých ananasů, manga a dalšího neidentifikovatelného (avšak chutného) ovoce, neměly umaštěnou pusu od grilovaných kuřátek, ryb, nebo krevet, neválely se na pláži s kokosem v ruce nebo se neprojížděly na katamaránu, tak jsme poctivě sportovaly. Ano, hádáte dobře, že množství času věnované konzumaci místních dobrot značně omezilo naše možnosti provozovat těluprospěšné aktivity. I přesto jsme ale každé ráno vstaly už v 7:30 a šly běhat po karibském pobřeží a pak se koupat v klidném průzračném moři. Odpoledne jsme potom pokračovaly na aquagymu s neúnavnou kubánskou soudružkou, která bezesporu absolvovala několik sokolských sletů, soudě podle síly hvizdu její píšťalky udávající rytmus pohybů důvěrně známých ze základní školy. Ale byla to prča! :-)
Každý večer jsme potom zasedly do místního provizorního divadélka, kde se konala velká taneční show. A že se bylo na co dívat! Černoši kroutili všema možnýma údama, Kubánky se natřípaly v rytmech salsy, samby, chachy a nikomu nevadilo, že jsou prakticky uvěznění a spoutaní diktaturou, nemůžou vycestovat, používání internetu je nelegální, vše se řídí přídělovým systémem, platí zákaz koupě nemovitostí, o svobodě slova ani nemluvě. A přiznám se, že když jsem zaslechla podmanivé latinsko-americké rytmy, v jedné ruce držela mojito, v druhé slaďoučký ananas, dívala se na západ slunce nad blankytným mořem, nohy zahrabané ve vyhřátém písku, tak mi ani jedno z těch omezení nevadilo. Ano, byl to nádherný týden v socialistickém ráji.
