Severní Ameriko, třes se!

A je to tady! Zítra mě čeká poslední den v Montrealu a pak vyrážím na skoro 2 a půl měsíční cestu po Severní Americe. Parťáci se mi budou střídat, dokonce navštívím pár starých znamých, snad všechno klapne a 29.6. se potkám s našima a Julčou na letišti v New Yorku, a po menší rodinné dovolené 11.7. přistaneme ve Vídni. Určitě vás budu během svých cest zásobovat zážitkama a informacema z nových míst tady na blogu, takže se těšte, pište mi a pokud máte zájem o pohled nebo nějaký jiný suvenýr z konkrétního místa, tak stačí poslat adresu a všechno bude;-) Teď už plán následujících 2 měsíců s mapou a vysvětlením.

Kanada s Maruškou

2. – 4. 5. Toronto, Ontario - bus

5. – 6. 5. Niagarské vodopády, Ontario - bus

7. – 8. 5. Toronto a Black Creek - bus

9. – 10. 5. Calgary, Alberta - letadlo

11. – 14. 5. Národní park Banff, Alberta - bus

15. – 17. 5. Národní park Jasper, Alberta - bus + auto

18. – 22. 5. Vancouver, British Columbia - bus

Kanada & západ USA s Oli

22. – 25. 5. Vancouver, British Columbia

26. – 30. 5. Seattle, Washington - bus

31. 5. Los Angeles, California - letadlo

ROAD TRIP s Olgou a Hankou - auto

1. – 3. 6. Los Angeles, California

4. – 6. 6. San Diego, California

7. 6. Phoenix, Arizona

8. 6. Tucson, Arizona

9. – 10. 6. Grand Canyon, Arizona

11. – 12. 6. Las Vegas, Nevada

13. 6. Death Valley National Park, California

14. – 18. 6. Los Angeles, California

19. – 20. 6. pobřeží Californie - bus

21. – 24. 6. San Francisco, California - bus

Východ USA s našima

25. – 28. 6. Baltimore, Maryland - letadlo

29. – 1. 7. New York City, New York - bus

2. – 4. 7. Washington, DC - bus

5. – 7. 7. Niagarské vodopády, New York - vlak

8. – 10. 7. New York City, New York - vlak

10. - 11. 7. Vídeň - letadlo

11. 7. 2011 Moravská Nová Ves - auto, Tomáš :-)

“What a disgusting morning!” aneb Ottawa v dešti

Věřím, že všichni čtenáři blogu jsou zdatní v zeměpise, ale pro jistotu připomínám, že hlavním městem Kanady je Ottawa, 4. největší město nacházející se v provincii Ontario. Z Montrealu je to co by kamenem dohodil, a tak jsme po semestru tuhé zimy a vyčkávání na lepší cestovatelské počasí určili 20. duben jako den O, tedy den Ottawy. Ve skupině 6 lidí jsme si objednali v autopůjčovně minivan, vytiskli průvodce a těšili se na první jarní cestování. Nebyl by to ale ten pravý Montreal, kdyby nás počasí pěkně nevypeklo.

Už probuzení do šedivého rána nenaznačovalo nic dobrého, když se potom přidal zmrzlý déšť a vichřice, chtělo se mi opravdu zůstat doma. Paní v radiu vystihla ranní atmosféru dokonale slovy: „What a disgusting morning!“, což v překladu znamená něco jako: „To je ale nechutné ráno!“. I přes nepřízeň počasí jsme se naskládali do vytopeného minivanu a vyrazili vstříc Ottawě, kterou vybrala v roce 1857 za hlavní město královna Viktorie jako kompromis mezi Torontem a Montrealem. Udává se, že v Ottawa je jedním z nejmladších (50% obyvatel má míň než 35 let), nejvíce vzdělaným a nejlevnějším městem Kanady – dokonalá kombinace.

Mezi hlavní turistické atrakce patří Parliament Hill, kde se nachází Poslanecká sněmovna, Senát, knihovna a další důležité stavby. Denně je vstup s prohlídkou zdarma a je možné vystoupat na věž Parlamentu, odkud je nádherný výhled na celou Ottawu. Ne však 20. dubna, kdy nepřetržitě celý den prší, takže nikam nedohlédnete, navíc se ale ani na věž nedostanete, protože je celý Parlament z neznámých důvodů zavřený. Skvělé! :-) Nezbylo nám nic jiného než se promočení vydat na procházku po Ottawě a prozkoumat aspoň pár muzeí. Po cestě jsme míjeli 202 kilometrů dlouhý Rideau Canal, který byl na konci 19. století vystavěn za účelem obrany v případě války s USA a spojuje Ottawu s městem Kingston. V zimě necelých 8 km délky zamrzá a kanál se stává největší bruslařskou plochou na světě a není nic neobvyklého, že spousta obyvatel Ottawy si takto zkracuje cestu a jezdí do práce na bruslích.

Procházkou jsme se dostali až k zastřešenému ByWard Marketu plného zeleniny, ovoce, čerstvého masa, květin a také jídla. Mezi největší speciality Ottawy patří tzv. Beaver Tail neboli Bobří ocas. Během léta totiž podél kanálu vždy dojde k přemnožení bobrů, takže jsou pořádány tradiční hony na bobry a jejich ocasy se pak smaží v křupavém těstíčku. Hahaha. Tak zajímavé to bohužel není, bobra jsem totiž nepotkala zatím v Kanadě ani jednoho. Bobří ocas je úplně obyčejný smažený langoš ve tvaru ocasu, na který se pak dá čokoláda, oříšky, banán, skořice atd. – docela dobrota.

Jelikož déšť neustával, vydali jsme se do Národní Galerie, před kterou je umístěna socha obrovského ocelového pavouka ukrývajícího v sobě mramorová vajíčka, kterou vytvořil Louise Bourgeois a pojmenoval ji „Matka“. Další zastávkou bylo Muzeum civilizace, kde jsme se dozvěděli mnoho zajímavých informací o původních obyvatelích Kanady, zjistili jak posvátný je lov velryb a sáhli si na bobří srst. Nakonec jsme zamávali šedivé a studené Ottawě, která je ale v létě v období tulipánového festivalu určitě nádherným městem, nadlábli se v irské restauraci a za mírného sněžení uháněli zpátky do Montrealu. To počasí je opravdu nevypočitatelné!

Vzpomínky na teplo – La Habana & Cayo Blanco

Už uběhl sice nějaký ten pátek, co jsem se vrátila z Kuby, ale vzhledem k tomu, že druhá půlka semestru byla ryze studijní a všechny výlety jsme kvůli přemíře učení nebo nepřízni počasí odsunuly až na konec dubna, jsem se rozhodla s váma podělit o pár vzpomínek z Kuby, konkrétně dvou výletů, kterých jsme se v rámci pobytu zúčastnily.

Nejdříve to byla návštěva Havany – hlavního města Kuby, kam jsme se vypravili luxusním klimatizovaným autobusem určeným samozřejmě jen pro turisty. Domácí cestují jinak. Podél silnic a dálnic postávají houfy lidí, očividně mají někam namířeno, snaží se stopovat a čekají na místní prostředky hromadné dopravy, což jsou většinou staré náklaďáky, traktory nebo zvířata s vlečkou. Ve stopování jim ještě asistují speciální panáčci ve žlutých uniformách, kteří všechno organizují a dohlíží na to, aby byl každý náklaďák plně naložen, žádné vozidlo nejelo s prázdnou a aby se řádně hospodařilo s pohonnými hmotami. Kromě stopařů jsme po cestě viděli ještě neskutečné množství palem, kterých je na Kubě přes 90 druhů a na jednoho Kubánce prý přijdou 3 stromy. No a že těch palem mají tolik, tak ji prohlásili svým národním stromem. Co se týká národního sportu, tak je na Kubě velice populární baseball a i v té sebemenší vesničce se najde aspoň jedno baseballové hřiště.

Havana byla založena již počátkem 16. století a nyní zde žije něco přes 2 miliony obyvatel. Město je rozděleno do tří částí: Stará Havana, Nová Havana a Revoluční Havana. I když z počátku podle názvu vypadala nejlákavěji právě ta „nová část“, brzo jsme zjistili, že právě tam nebude nejmoudřejší vystupovat z autobusu. Abych uvedla terminologii na pravou míru, tak pod pojmem Stará Havana se myslí nádherně opravená a udržovaná část pro turisty, kde se nachází staré španělské koloniální domy, čisté ulice a parky. Naopak je tomu v Nové Havaně, kde se údajně každý den zřítí jeden dům. Nejdřív jsem tomu nevěřila, ale když jsem na vlastní oči viděla, v jakých podmínkách tam lidé žijí, tak mě to ani nepřekvapilo. Je zajímavé zmínit, že v celé Havaně se od revolučního roku 1959 nepostavil ani jeden nový dům, navíc koupit si vlastní byt je nelegální. Los Habaňeros (jak si říkají obyvatelé Havany) mohou byty pouze mezi sebou směňovat nebo přistavovat provizorní patra do svých malých domečků. Takže Novou Havanu jsme jen projeli autobusem a trochu se děsili, co přijde dál.

Když jsme poprvé vylezli z autobusu před kubánským El Capitolio ovanula nás nejen neskutečná vlna horka, ale také dav místních žebráků a pouličních prodejců, kteří se snažili prodat i týden staré noviny, oříšky nebo posezení v jednom ze starých amerických veteránů. OK, na to poslední jsme se nachytaly i my dvě s Olgou. Nedůvěřivě jsme daly pánovi tmavé pleti do rukou svůj foťák, sedly za volant starého nablýskaného fára a se strnulým úsměvem čekaly, co bude. Říkaly jsme si, že utéct nemůže, když my dvě sedíme v autě, problém ale byl, že já byla za volantem. To bysme asi daleko nedojely, haha. Jinak El Capitolio neboli kubánský kapitol je věrnou kopií toho ve Washingtonu (až na to, že kubánský je o několik metrů vyšší, čímž se nezapomněl průvodce pochválit). Až do revoluce v roce 1959 byl sídlem vlády, nyní zde sídlí Kubánská akademie věd.

Pak nás čekal oběd, což byl taky zážitek. Jednak jsme údajně obědvali v jedné z nejluxusnějších restaurací, která se nacházela v jednom z nejvyšších pater, takže se nám naskytl nádherný výhled na celou Havanu. Kubánský oběd ale trval asi 2 hodiny, takže už jsme začínali být všichni poměrně nervózní, protože jsme rozhodně nepřijeli do Havany vysedávat v restauraci. Další kuriozitou bylo to, že všechny restaurace nabízeli ten den pro turisty stejné menu nařízené vládou – kuřecí maso s rýží. Takže opravdu bohatý výběr. Nicméně po zdlouhavém obědě jsme se konečně dostali do centra Staré Havany, kde na nás dýchla atmosféra koloniálních časů. Tato část je svědectvím o tom, že kdysi Havana dosáhla obrovské slávy a bohatství. Všude byly krásně zrekonstruované domy, ze kterých se stala muzea, hotely nebo luxusní restaurace. Od roku 1982 je Stará Havana také součástí světového dědictví UNESCO.

Absolvovali jsme procházku po několika náměstích, navštívili starý koloniální dům a také zavítali do jednoho z nejznámějších barů La Bodeguita del Medio, kterou velice rád navštěvoval Ernest Hemingway a vždy si dal několik skleniček Mojita. Poté jsme se přesunuli do Revoluční Havany, na tzv. Náměstí Revoluce. Tam se konají demonstrace a miliónové politické manifestace. Okolo jsou postavena nejdůležitější ministerstva a dvě budovy mají na čelní straně obrovské kovové reliéfy 2 nejdůležitějších mužů kubánské revoluce – Che Guevary a Camila. Dominantou celého náměstí je však památník José Martího, vysoký 142 metrů, odkud promlouvá pravidelně právě Fidel Castro k davu a pronáší své sedmihodinové projevy. Na tomto náměstí jsme se však nemohli zdržet dlouho, jelikož po 10minutách přistoupí k autobusu turistů kubánská policie s oznámením, že čas na prohlídku vypršel. A tím skončil i náš výlet do Havany.

O dva dny později jsme se s Olgou vydaly za dalším dobrodružstvím – výlet katamaránem na Cayo Blanco, malinký opuštěný ostrov s nejkrásnější pláží na Kubě. A byl to ráj. Klasicky již po příchodu na loď jsme dostali koktejl s pořádnou náloží rumu, počasí nám víc než přálo, dokonce jsme i zastavili na mělčině, kde jsme mohli šnorchlovat, pozorovat pestrobarevné rybky, a tam jsem si i vylovila pár mušliček. Samotný ostrov byl přenádherný, bílý písek, to nejazurovější moře, slunečníky z palem, v pozadí kubánské rytmy a nám bylo tak dobře. Když nám pak na oběd naservírovali čerstvý ananas a šťavnatého humra, shodly jsme se, že tak asi vypadá ráj na zemi, a že se nedivíme, že Robinson si nestěžoval, když byl sám. Mně se taky nechtělo o to šťavnaté masíčko dělit s tlustýma spálenýma Kanaďanama :-) Všechno krásné ale jednou končí, a tak i my jsme byly vyhnány z ráje. Ještě nás ten den čekalo koupání s delfíny, které bylo neskutečným zážitkem. Nejdřív jsem se trošku bála, ale jakmile jsem dostala od delfína první pusu, všechen strach přešel a já bych se s něma pusinkovala donekonečna. Je to opravdu moc uklidňující a jedinečný zážitek.

Kuba nezklamala, jela bych znova. Ale vzhledem k tomu, že se nerada vracím na stejná místa, raději se příště podívám někam víc na západ a o všech zážitcích budu pravidelně informovat.