15. 5. 2011: Icefields Parkway – Lake Louise & Athabasca Glacier

Přejezd z Banffu do Jasperu není vůbec jednoduchý, pokud nevlastníte auto. Na dálnici č. 93 neboli Icefields Parkway totiž nesmí autobusy, tedy kromě jedné společnosti, a právě tu jsme naštěstí objevily a využily její výhodné nabídky – přejezd do Jasperu spojený s vyhlídkovou jízdou a několika zajímavými zastávkami. Jelikož sezóna v národních parcích teprve začíná, dopadlo to tak, že jsme v autobuse pro 60 lidí seděly s Maruš úplně samy a užily si soukromou jízdu s panem řidičem. Tento vysloužilý ranger (neboli strážce parku) byl i přes svůj důchodový věk nadšeným sportovcem, lyžuje 150 dní v roce, sjíždí na kole Skalisté hory i evropské Alpy a je zapáleným ekologem a ochráncem přírody. Takže stále zdůrazňoval, že vypíná motor na každé zastávce a podporuje hybridní auta, trošku však zapomínal na fakt, že jsme urazily celých 230 km v obrovském autobuse pouze ve třech lidech. Takže jsem se radši zdržela komentáře :-)

A jak tedy vypadala naše cesta? Icefields Parkway je možné přeložit jako „Ledovcovou dálnici“, což částečně vystihuje její podobu. 230km dlouhá cesta byla otevřena již roku 1940 a je označována za jednu z nejkrásnějších vyhlídkových cest světa a s tímto označením rozhodně souhlasím. I přesto, že cesta by měla zabrat asi 2 a půl hodiny, většinou se protáhne na celý den kvůli četným zastávkám. Mimo to člověk neví, kam se má dřív dívat, jestli doleva na ledovci pokryté Skalisté hory, doprava na sluncem vyprahlé skály nebo hledat v hustých lesích divokou zvěř. Za každou zatáčkou se objeví nová hora, nový ledovec, jezero nebo skála. Je to zkrátka projížďka, kterou jsem absolvovala s otevřenou pusou a vykrouceným krkem. Samozřejmě jsme si také pár zastávek udělali, takže zmíním alespoň dvě nejdůležitější.

Lake Louise, ledovcové jezero ležící stále ještě v oblasti národního parku Banff a pojmenované po čtvrté z dcer královny Viktorie. „Diamant uprostřed divočiny“ – tak někteří nazývají tuto azurově modrou vodní plochu, která je napájená vodou z ledovce. Bohužel je polovina května stále ještě poměrně chladným obdobím, takže byla velká část jezera zamrzlá a my jsme si museli zbytek 0.8km² plochy průzračné vody domyslet. Ještě horší to bylo u jezera Peyto Lake, které bylo zamrzlé úplně celé. Sníh a led, kam se člověk podíval.

Mráz nám však vůbec nevadil u další zastávky, ba naopak byl vítaný. Ledovcová plocha Columbian Icefield o rozloze 325 km² je místy tlustá až 350 m, což je zhruba jako Eiffelova věž v Paříži. Tající voda z ledovců teče do tří oceánů – Atlantického, Tichého a Arktického a my jsme měli možnost nasednout do jednoho ze speciálních vozítek, tzv. Ice Explorer, které nás vyvezlo až na ledovec Athabasca Glacier. Dokonce jsme se mohli po této 400 let staré ledové ploše procházet, a i když se nám to původně zdálo jako kousek sněhu, ten pocit, že se procházíme po ledovci, pálí neskutečně silné slunce a nikdo kolem není, byl úžasný. Mám ovšem jednu špatnou zprávu – globální oteplování se skutečně děje. Ledovec za posledních 125 let ustoupil o 1,5 km a zmenšil se téměř o polovinu. Ještě že jsem ho stihla včas navštívit.

Po dalších zastávkách na nejrůznějších vyhlídkách a u vodopádů jsme se k večeru dopravili až do Jasperu. Malého městečka, méně turisticky oblíbeného, o to však příjemnějšího a přírodnějšího. Co je zajímavého na všech národních parcích jsou jejich koše a popelnice. Protože odpadky lákají medvědy a medvědi straší turisty, všechny kontejnery mají speciální poklopy a medvědi je svou tlapou nemají šanci otevřít. Toto opatření citelně snížilo mé naděje, že nějakého méďu potkáme… není však všem dnům konec…

11. – 14. 5. 2011: Národní park Banff

Vzhůru do hor! Canadian Rockies, po našem Skalisté hory, tvoří východní část kanadských Kordiller a na jejich území se rozkládá pět národních parků, z nichž jsme dva navštívily. Pro začátek jsme zvolily Banff – nejstarší park, založený v roce 1885, poté co tři železničáři objevili jeskyni s horkými prameny. Tím se Banff stal vyhledávaným místem pro turisty a dnes do tohoto města a okolní přírody přijíždí okolo 4 milionů výletníků ročně. Banff je nádherný po celý rok – v zimě hlavně pro lyžaře a v létě pro pěší turisty, cyklisty a horolezce. Park pokrývá horskou a ledovcovou oblast o rozloze 6 641 km², takže si dokážete představit, že míst kam si vyjít na „procházku“ je nespočet.

My jsme začaly odpoledním prozkoumáním malého turistického městečka, kde žije okolo 8 000 obyvatel, kteří musí prokázat „pádný důvod k pobytu v Banffu“, aby zde mohli žít, takže zde většinou pracují v místních obchodech, hotelech a restauracích. Městečko je poměrně malé, pokrývá plochu o rozloze necelé 4km² a dále se už podle federálních zákonů rozrůstat nemůže. Takže Kanada chrání svou přírodu, co to jde a já se vůbec nedivím. Ty krásy, které jsme viděly, nesmí být zastavěny dalšími Starbucksy a McDonaldy, to by byla věčná škoda.

Další den jsme nelenily, ráno si přivstaly a vyrazily na „hike“ (hajk), jak místní nazývají pěší túry. Předpokládaly jsme strmé stoupání, nevlídný terén a obrovské vzdálenosti. Trasy jsou však přizpůsobeny severoameričanům, takže my jsme skákaly po horách jako kanadské horské kozy a trasy zdolávaly v rekordních časech. Nejdříve jsme se vydaly na Tunnel Mountain (1 692 m), která dostala název podle plánované výstavby železničního tunelu, k té ovšem z ekonomických důvodů nikdy nedošlo. Při pohledu na horu jsme však zjistily, že původní indiánský název „Sleeping Buffalo“ je daleko výstižnější, v překladu znamená spící bizon a toho hora svým tvarem připomíná. Nicméně jsme zdolaly 5km trasu a naskytl se nám nádherný výhled na celé okolí (viz foto).

Jelikož je Banff nejvýše položeným městem v celé Kanadě, přesně ve výšce 1 383 m, na mnoha stezkách byl ještě sníh, a tak byly pro hikery stále uzavřené, což nám trošku překazilo plány na návštěvu jeskyní a vodopádů. Do toho se přidal silný vítr a déšť, takže jsme byly odpoledne uvězněné v hostelu. Druhý den jsme se snažily všechno dohnat, a tak jsme nejdříve absolvovaly 10km okruh kolem místních jezer a podél řeky, na které se už plavili první kajakáři a kanoisté. Odpoledne jsme sebraly poslední síly a vyšláply další kopec k Upper Hot Springs, tedy k horkým pramenům. Odtud vedla lanovka, která nás za 8 minut vyvezla až na vrchol hory Sulphur Mountain (Sírová hora) do výše 2 281 m, a to byl teprve výhled, panečku. Na vrcholku nás sice čekaly stále 2 metry sněhu, ale to jen přidávalo kouzlo horské atmosféře a nepopsatelnému úžasu nad tím, co všechno dokáže příroda vytvořit. Jakmile nám začaly omrzat prsty, sjely jsme se ohřát do přilehlých lázní, kde jsme se další hodinu rochnily v horkých minerálních pramenech o teplotě 40°C. Z venkovního bazénu byl nádherný výhled na okolní hory, a tak jsme si užívaly zaslouženou relaxaci, dokud jsme nevypadaly jako opaření vepříci.

Poslední den jsme věnovaly nákupu suvenýrů a ochutnávání místních pochůtek. Banff se kromě výborných hovězích a bizoních steaků proslavil totiž ještě nejlepší zmrzlinou světa, a to potvrzuji. Čokoládová a karamelová - mňaaaam! Abychom se jen tak neflákaly, tak jsme si půjčily na odpoledne superpohodlná kanadská kola a objely další jezera (Vermilion Lakes) s průzračně čistou vodou, rozloučily se s turistickým Banffem a vydaly se na další cestu, tentokrát do mnohem většího a divočejšího Jasperu.

9. – 10. 5. 2011: Calgary, Alberta

Calgary – první destinace na západním pobřeží Kanady, kde jsme přistáli v pondělí 9.5. Po čtyřhodinovém letu z Toronta, který jsem strávila na sedadle vedle velice zajímavého kanadského chlapíka, který cestoval domů do pustiny, kde nejbližší obchod je 2 a půl hodiny jízdy autem, vychovávali ho domorodí Indiáni, do města jezdil na kanoi, potom se stal horníkem a dnes řídí důl na těžbu uranu, dokonce těžil po celé Americe, v Irsku i Indonésii, jeho příběh mi výstižně přiblížil atmosféru a život lidí z provincie Alberta.

Provincie Alberta se rozkládá v západní části Kanady a je považována za tu nejbohatší podle hrubého domácího produktu na obyvatele, a to hlavně díky těžbě rud a ropy. Ropa se těží hlavně v severozápadní části provincie z ložisek Athabaských ropných písků, díky kterým má Kanada druhé největší ověřené zásoby ropy na světě. Paradoxem je, že donedávna proti této těžbě protestovali „ekologové“ z provincie Quebecu a snažili se od Kanady odtrhnout a vytvořit vlastní stát, přitom ale velká část z příjmů Alberty putuje skrz federální rozpočet právě do Quebecu. Naštěstí se francouzští rebelové umírnili, prozřeli, a ve volbách, které proběhly před několika týdny, dostatečně stranu „Québécois“ bojující za osamostatnění provincie nepodpořili, takže se nedostala do vlády. Konec kanadské politiky a zpět do Calgary, největšího, ne však hlavního, města Alberty (tím je Edmonton).

Po obrovském a rušném Torontu bylo milionové Calgary docela zklamáním. I když nám postarší paní původem z Prostějova v Torontu tvrdila, že „Calgary – to je moderna“, tak jsme kromě pár nově vystavěných mrakodrapů a hotelů žádnou modernu nenašly. Naštěstí centrem města jezdil vlak zdarma, takže jsme mohly brouzdat hlavní třídou, procházet obchody pro cowboye a taky navštívit areál, kde se koná asi nejzajímavější akce celého západu – Calgary Stampede. Jedná se o každoroční akci pořádanou některý z červencových týdnů, kdy se celé město promění ve westernovou vesnici a všichni žijí rodeem, koncerty a přehlídkami. Tuto akci navštíví přes 2miliony diváků, nazují cowboyské boty a klobouky, aby si mohly užívat tu pravou atmosféru divokého západu. My jsme bohužel přijely do Calgary moc brzo, a tak jsme navštívily jen prázdný Stampede stadion a na památku si koupily pravý cowboyský šátek.

V Calgary nám bohatě na prohlídku stačil jeden den, a to jsme ještě skoro celé odpoledne strávily se zmrzlinou v parku na nedalekém ostrově, opalovaly se a pozorovaly funící kanadské tlouštíky, kteří se snažili obíhat park. Už jsme se nemohly dočkat, až vyjedeme do přírody, necháme za sebou všechnu tu modernu, mrakodrapy i páchnoucí auta, takže jsme ve středu ráno nadšeně nasedly na autobus směr "Rockies" neboli Skalisté hory, konkrétně do Banffu, nejstaršího národního parku v Kanadě, o kterém se brzy dočtete v dalším příspěvku.

2. – 8. 5. 2011: Toronto a Niagarské vodopády

Je za námi první týden velkého cestování a také dvě zajímavé zastávky. Nejdříve Toronto – největší město Kanady s více než 5 miliony obyvatel, ležící v provincii Ontario. Překvapivě jsme tentokrát nemusely zůstávat v hostelu, ale Maruška využila svých kontaktů a celý týden jsme spaly zadarmo v pokojích pro hosty na české farnosti v Torontu, kde se shromažďují Češi a Slováci žijící v Kanadě, udržují tradice a pořádají různé akce jako například oběd ke Dni matek, kterého jsme se také tentokrát zúčastnily.

A teď už do víru velkoměsta – Toronta, které nevybočuje z kanadského multikulturního charakteru a je rovněž plné nejrůznějších etnik a přistěhovalců, takže kromě tradiční Čínské čtvrti je zde možné najít i Malou Itálii nebo Řeckou a Korejskou čtvrť. OSN údajně označilo Toronto za nejvíce multikulturní město světa, proto se není čemu divit, že například zákaznická linka veřejné dopravy komunikuje v 70 jazycích. A když už jsme u městské dopravy, je dobré připomenout, že Toronto je jediným městem Kanady, ve kterém jezdí tramvaje. Nejvíce si ale město užijete, jestliže ho celé projdete po vlastních nohách – a přesně to jsme měly v plánu i my dvě.

Pro nejlepší výhled na rušnou džungli mrakodrapů jsme si vyjely na druhou největší stavbu světa CN Tower (předběhl ji jen hotel v Dubaji). Tato televizní anténa měří 553 metrů, nás však výtah vyvezl jen do stanice Sky Pod ve výšce 447 metrů, odkud jsme díky nádherně jasné obloze dohlédly až k Niagarským vodopádům. Naskytl se nám také úžasný výhled na jezero Ontario, jehož břehy byly dříve neudržované a sloužily jen jako doky pro nakládání a vykládání lodí. To se však v posledních letech změnilo, a tak jsme se mohly příjemně procházet v Přístavní čtvrti, až jsme narazily na stanici, odkud vyjíždí trajekty na Torontské ostrovy (Toronto Islands). Auta není povoleno na tyto ostrovy převážet, takže obyvatelé Toronta zde najdou příhodný únik před městským ruchem a v létě si mohou užívat písečných pláží nebo grilování v parku.

V úterý nás bohužel zastihl déšť a celý den lilo jako z konve, takže jsme se rozhodly navštívit Baťovo muzeum bot, kde jsme mezi 10 000 párů bot od starověkých sandálů až po boty celebrit našly i čižmy k moravskému kroji. Neminuly jsme ani Královské ontarijské muzeum známé jako ROM (Royal Ontario Museum), které se kromě obrovských sbírek umění a archeologických nálezů proslavilo také kontroverzním designem stavby. Jako poslední úkryt před deštěm jsme zvolily honosnou stavbu nazvanou Casa Loma neboli Dům na kopci. Torontský finančník Henry Pellatt měl vášeň v evropských hradech, a tak se při výstavbě svého sídla počátkem 20. století nechal inspirovat právě tímto stylem. Nakonec si vybudoval 98 pokojové sídlo v hodnotě 3 500 000 tehdejších dolarů. Budově nechybí věžičky, cimbuří, dřevem obkládané místnosti, mramorové podlahy a dokonce i stáje pro koně měly mahagonové vybavení se španělskými dlaždičkami. Tento luxus si bohužel se svou rodinou Pellatt užíval necelých 10 let, jak už to tak bývá, přišla finanční krize, Pellatt zkrachoval a veškerý jeho majetek byl rozprodán v aukci za zlomek původní ceny. Politovaly jsme tedy jeho neštěstí a vydaly se zpátky na cestu.

Z Toronta jsme si udělaly dvoudenní výlet k Niagarským vodopádům, nejkrásnějšímu místu, které jsem zatím v Severní Americe viděla. A výhled z kanadské strany – ten opravdu stojí za to! Proudy vody řeky Niagary tekoucí z jezera Erie do Ontarijského jezera jsou rozděleny do dvou hlavních kaskád. Na východě jsou to Americké vodopády vysoké 61 metrů, kde protéká zhruba 10 % vody, na západě mnohem dramatičtější kanadské Podkovovité vodopády (Horseshoe Falls) o výšce 58 metrů a pojmenované podle svého tvaru. Rozhodly jsme se Niagáry nafotit ze všech úhlů a pohledů, takže jsme nejdřív šly promenádou podél řeky, potom se dostaly v pláštěnkách dolů pod vodopády a dokonce tunelem prošly až téměř do půlky podkovy. Nemohly jsme odolat ani vyhlídce z věže Skylon a nádherným světelným efektům v noci. Ani slovy nejde popsat, jak strhující zážitek je pouhý pohled na kvantum valící se vody a zaposlouchání se do temného hukotu řeky. Trošku mi dojem bohužel kazilo přilehlé zábavní městečko se strašidelnými domy, dětskými atrakcemi, nesmyslnými zábavními centry a blikajícími billboardy, na to jsem Kanaďany opravdu netipovala. Nicméně Niagary nezklamaly a už se těším, až je zase za 2 měsíce uvidím s našima.

Po návratu do Toronta jsme využily slunného víkendu a vypravily se do nedalekého skanzenu nazvaného Black Creek, který je stylizován do doby před 150 lety. I když podle průvodce trvá průměrná prohlídka 90 minut, my jsme tam strávily 4 hodiny a poctivě navštívily každý domeček, ve kterém byl dobově oblečený průvodce ochotný vysvětlit veškeré podrobnosti o životě lidí v polovině 19. století. Zúčastnily jsme se například vyučování v historické škole, kde byly kanadské děti velice překvapené, že kdysi mohly mluvit, jen když zvedly ruku, a že existuje i psací (nejen tiskací) písmo.

V neděli jsme oslavily Den maminek obědem na farnosti, kde se setkalo asi 160 českých a slovenských emigrantů, někteří měli opravdu zajímavé životní příběhy, o které se s námi nostalgicky podělili, shlédli jsme vystoupení česko-kanadských dětiček a po výborném štrúdlu se vydali rozloučit s Torontem do místního nejhezčího parku High Park, kde jsme vystály svou nejdelší frontu na zmrzlinu v životě (cca 45 minut) a snažily se pochopit pravidla baseballu. Sečteno a podtrženo, první týden nám vše vyšlo, užily jsme si sluníčka, poznaly nové lidi a naplnily význam jména Toronto, které podle Huronů znamená „místo setkání“. Teď už vyrážíme dál, směr Calgary, příroda a národní parky. To bude divočina :-)