2. – 4. 6. 2011: Venice Beach, Santa Monica, Hollywood, Universal Studios – Los Angeles

Co by to bylo za výlet do LA, kdybychom aspoň den nestrávili na místních proslavených plážích, kde se mimo jiné natáčel i v Česku známý seriál Baywatch (Pobřežní hlídka). Nejdříve jsme pouze prošli promenádu kolem Venice Beach, kde člověk potká neskutečné množství stánků s výstředním zbožím a řadu umělců předvádějící někdy až nepochopitelné kousky. Po cestě jsme taky narazili asi na 4 obchody s legální marihuanou, kterou tady snadno seženete na předpis od doktora. Myslím, že stánky, umělci a tráva dostatečně popisuje atmosféru Venice Beach, také proto jsme se zde moc nezdržovali a vydali se na obrovské molo u pláže Santa Monica. Tady už bylo prostředí klidnější, a tak jsme si dali pizzu a na zbytek odpoledne se vyvalili na pláži. Koupat se bohužel nedalo, voda Pacifiku totiž zůstává hodně studená celé léto a její čistota taky není ukázková.

Vzhledem k tomu, že jsme na plážích Miče Bjůkenena ani Pamelu nepotkali, vydali jsme se hledat další hvězdy do proslavené části LA, a to Hollywoodu. Jak všichni dobře víte, Hollywood je nejznámější, největší, nejvýznamnější, nejproduktivnější atd. atd. filmařské impérium světa. Filmová studia zde začala vznikat už na začátku dvacátého století a od té doby Hollywood vyprodukoval většinu známých amerických osobností, mezi nimi například i Arnolda Schwarzeneggera, který se později po své herecké kariéře stal guvernérem právě Kalifornie.

V Hollywoodu jsme se prošli po nekonečné Walk of Fame (Chodník slávy), na kterém bylo od roku 1960 umístěno již přes 2500 hvězd se jmény herců, zpěváků, režisérů a dalších slavných osobností. Obhlédli jsme Kodak Theatre s více než 3000 místy k sezení, kde se každoročně koná udílení Oscarů. A nezapomněli jsme ani odfotit slavný nápis HOLLYWOOD, který byl původně umístěn na kopec pouze dočasně z čiště propagačních důvodů a zněl Hollywoodland, posléze ale byla koncovka odstraněna a nápis zde stojí od roku 1923 až doteď. Přístup k němu je však pod pokutou několika tisíců dolarů zakázán. Od nápisu jsme si to projížděli přes Beverly Hills, kde žijou všichni boháči, a dál přes Rodeo Drive, kam jezdí ve svých nablýskaných fárech nakupovat a výlohy se třpytí na kilometry daleko. A jestli jsme potkali někoho slavného? Určitě! Jenže nikdo z nás neměl moc oko na hvězdy, takže i kdyby nám nějaký současný filmový hrdina nabízel autogram, ani bychom zřejmě netušili, o koho se jedná.

No, a aby byl výlet do světa filmu kompletní, rozhodli jsme se navštívit Universal Studios. Na tento tématický park je potřeba si vyhradit celý den. Atrakce, které nabízí, jsou vždy stylizovány do podoby těch nejznámějších filmů, jako třeba Terminátor, Simpsonovi, Shrek, KingKong, Jurský park, Mumie atd. Kromě velice originálních efektů a jízd jsme se taky dozvěděli, jak je to se speciálními efekty ve filmu, jak se cvičí zvířecí herci a dokonce jsme vláčkem vyjely do komplexu opravdových studií, kde se natáčí například Zoufalé manželky a mohli jsme se projet po Wisterie Lane. Zkrátka odpoledne v typickém americkém zábavním parku, kde jsme se americky bavili od začátku až do konce a do postele odcházeli až těsně před zavíračkou, abychom se pořídně vyspali na 10 denní road trip, který byl celý před náma.

31. 5. – 1. 6. 2011: Downtown Los Angeles, stát California

Ze Seattlu pokračovala naše trasa na jih do Los Angeles, kde jsme s Oli přistály okolo 11:00 po noci strávené na letišti čekáním na brzký ranní spoj. Jen co jsme se dopravily do hostelu, nemohly jsme se dočkat až vyjdeme ven a trochu se ohřejeme na sluníčku po chladných a větrných dnech v Seattlu. Když bylo v roce 1871 město založeno, neslo název ‘El Pueblo de Nuestra Senora la Reina de Los Angeles de la Porciuncula’ a obývalo jej pouze 44 lidí. S přibývajícím obyvatelstvem se pak název zkracoval až na Los Angeles také přezdívané jako Město andělů s 20 miliony obyvatel.

První dny jsme se rozhodly porozhlédnout po downtownu, jak se vždy nazývá centrum města. LA je po New Yorku druhé největší město USA, takže je zde k vidění opravdu dost. Město, stejně jako celá Kalifornie, původně patřilo Mexiku, a to až do roku 1850, proto se v historické části LA nachází část zvaná El Peublo (v překladu město), kde převládá koloniální architektura a také je zde mexické tržiště, kde snad nikdo nemluví anglicky, k obědu si dáte tortillu, nachos nebo sladké churro. Vůbec v celém LA se to Mexičany jen hemží, přichází sem totiž zažít svůj „Americký sen“, což se jim bohužel jen málokdy podaří, a tak se zde nachází i mnoho chudinských čtvrtí obývaných právě imigranty z Mexika.

My jsme se raději zdržovaly v bezpečných a turisticky vyhledávaných částech, jako například finančním okrsku, kterému dominují mrakodrapy a upravené parky pro zaměstnance, kam chodí obědvat. Kromě downtownu však LA mnoho výškových budov nemá, město je tím pádem opravdu rozlehlé a do práce lidé z předměstí dojíždějí i několik hodin. Čas nezkrátí ani 7 pruhová dálnice, která vede do LA. Problémem je totiž americká pohodlnost a sklon k plýtvání, kdy si každý Američan veze v autě pouze svůj vlastní zadek a sousedovi už odvoz nenabídne. Tak dochází k neuvěřitelným zácpám na vjezdu do města. My jsme se jim naštěstí vyhnuli, protože nás v autě sedělo 5, což silniční správa oceňuje, a pro tak naložená auta jsou vyhrazeny 2 speciální pruhy.

Je až k neuvěření, jak jsou Američané zatížení na jídlo. Nejméně polovina každého průvodce radí, kam si zajít na dobrý oběd, kde ochutnat nejlepší polévku nebo se prostě jen klasicky americky přežrat. Na jedné straně na vás všude bliká McDonald, KFC, TacoBel a další fastfoody, které jsou sice neuvěřitelně levné, ale zároveň i neuvěřitelně nezdravé a nechutné. Pokud se ale člověk dobře dívá a hledá, často narazí na opravdu výborné a relativně zdravé jídlo, které je připraveno v domácí restauraci nebo například nabízeno na trhu místními farmáři. Tzv. farmářská tržiště jsou v USA velkým hitem a v každém městě jsme minimálně na jedno narazili. Lidé se snaží podporovat domácí zemědělce, jíst čerstvou zeleninu a ovoce a přitom nakoupit za rozumné ceny. To obě s Oli schvalujeme, a proto se na každém trhu vždycky nejmíň hodinku zdržíme, nějakou tu specialitu nebo vzorky zdarma ochutnáme. Tentokrát zvítězily sladké čerstvé kalifornské jahody, které jsme do sebe cpaly jako o závod a nějaká evropská okurková epidemie nám byla úplně jedno.

Co dále v LA určitě vidět a navštívit? Moderní Walt Disneyho koncertní síň, sněhobílou městskou radnici, starobylou knihovnu ukrytou uprostřed města, hranatou a tak trochu děsivou katedrála Cathedral of Our Lady of the Angels nebo obrovskou železniční stanici Union Station– to všechno je potřeba aspoň rychle zhlédnout. My jsme se ještě navíc za čtvrťák svezly asi 90 m dlouhou minilanovkou Angels Flight (Andělský let), a tím pohodlně překonaly 33° stoupání mezi dvěma ulicemi. Jak jsem se ale teď dozvěděla, tak je od 10. 6. až do odvolání zavřená kvůli technickým problémům.

LA bylo taky místem setkání s našimi novými kamarády, se kterými jsme byli domluvení na společný road trip neboli cestování autem po JZ USA. Takže tady jsme zleva doprav já (23), Hanka (24) z Prahy, Oli (24) z Bratislavy, Yuefeng (25) z Holandska a Solveig (23) z Německa a na další fotce naše kára Toyota Corolla – zatím ještě bez jediného škrábnutí.

27. 5. – 30. 5. 2011: Seattle, stát Washington

Po 5 krásných a zážitky nabitých měsících jsem musela opustit Kanadu. Nejblíže Vancouveru se nachází americký Seattle, a přesně tam jsme se s Oli vypravily za naší první společnou nocí v hostelu. Netušila jsem totiž, že Olga nemá s hostely žádné zkušenosti a vůbec z počátku nevěděla, jak si prostředí představit. K tomu se mi však přiznala až v autobuse do Seattlu, takže jsme měla trošku strach, že se ve dveřích otočí a půjde si hledat nějaký hotel. Naštěstí nás v hostelu přivítala výborná večeře, která byla úplně zdarma a kromě toho, že nás v pokoji spalo 8, neměla s ubytováním žádný problém. Uf.

Jinak přechod přes hranice proběhl hladce. Všichni nás strašili, že výslech celníků bývá podrobný, často lidi do USA nepustí a jsou schopni prohrabat celý kufr. Z toho jsme měla největší strach, protože převážím kubánské doutníky, které jsou v USA zakázané, a taky nějaké kanadské sušené maso. Naštěstí jsem prošla a všechno jídlo mi zůstalo. A teď už do Seattlu – smaragdového města. Bohužel jsem toto pojmenování během 4denní návštěvy nepochopila. Údajně ukrytý zelený diamant plný stromů a parků, který poskytuje nádherný výhled na Kaskádové hory. Bohužel kvůli mizernému počasí a oblačnosti jsme tento zážitek propásly.

Největší zajímavostí je to, že Seattle je asi jediným městem, které bylo vystavěno na původním městě. Abych to upřesnila, tak Seattle je přímořské město, původně byl vystavěn na mokřadech, tudíž docházelo k častým záplavám, a tak jediným řešením bylo zvednout silnice, chodníky a celé město postavit znova o něco výše. Jako hlavní impuls posloužil ještě požár v roce 1889, který zničil velkou část Seattlu. Tak došlo k tomu, že centrum města bylo vyzvednuto a lidé cestovali mezi prvním a druhým podlažím města. To, že nejstarší část města stojí na sloupech a pilířích zvenku vůbec nepoznáte. My jsme se ale vypravily na tzv. Underground Tour neboli podzemní prohlídku a přesvědčily jsme se o tom, že sklepy budov mají opravdu okna a dveře, které však nikam nevedou, což nám jako důkaz postačilo.

Další velkou atrakcí byl Pike Place Market – obrovské polozastřešené tržiště, kde člověk našel od masa, oříšků, čokolády, přes květiny a různá výtvarná díla, úplně vše až po ryby. To teprve bylo! Rybí trh, kde si zdatní prodavači přehazovali sedmikilové divoké lososy na vzdálenost 10m. Tak nějak se to stalo, že nám jeden divoký losos přistál na oběd v puse a to byla mňamka. Zatím je to oficiálně nejlepší ryba, kterou jsem kdy jedla. Možná i proto jsem měla lososa k obědu 5krát po sobě :-) A pak že chudá studentka cestovatelka… haha :-))

Zbytek dne jsme procouraly městem, obdivovaly zajímavé architektonické kousky, jako například knihovnu, koncertní síň, muzeum umění, park s futuristickými sochami, přístavní molo a mnoho nezvyklých mrakodrapů. Narazily jsme také na vůbec první a původní prodejnu Starbucks v USA, odkud se pak rozšířil business do celého světa (Starbucks je kavárna, ve které má nejmenší káva asi čtvrt litru, většinou kopec šlehačky a nechutné množství sladkých sirupů – zkrátka s kafem to moc společného nemá). Nakonec jsme přispěly žvýkačkou do pestrobarevné Gum Wall, která se označuje za turistické místo s nejvíce bakteriemi :-) Všechno začalo před 20 lety ve frontě na lístky do divadla, která byla pro Američany nesnesitelná, tak začali nalepovat žvýkačky na zeď.

Seattle je město velice zajímavé a různorodé, řekla bych, že všichni uznávají svobodu člověka na názor, vyznání i projev. O tom jsme se přesvědčili na festivalu, který se konal o víkendu a byl zcela zdarma. Prakticky celé odpoledne jsme strávily v obrovském areálu, kde byly stovky stánků, potulných umělců a hlavně zajímavých lidí. Ochutnaly jsme tedy všechny speciality díky nabídce tzv. free samples, což je moje oblíbená atrakce. Free samples znamená vzorky zdarma, nikdo vás ale neomezuje v množství vzorků, které můžete pozřít, takže je to vždy příjemná svačinka. A zbytek dne jsme se věnovaly další oblíbené aktivitě – people watching – neboli pozorování lidí. Když vidíte všechna ta individua, která se zmítají v rytmu hudby, ověšená oblečením všech barev a koupelnu neviděli už tak poslední měsíc, začínáte si říkat, jestli ta přemíra svobody a volnosti ve výchově není trochu na škodu. Zkrátka co Američan, to unikát. Nebo se o to aspoň všichni vehementně snaží a někdy nad tím člověk nepřestává kroutit hlavou.

21. 5. & 24. 5. – Whistler & Victoria, provincie British Columbia

Jak jste si mohli výše všimnout, ve Vancouveru jsem strávila opravdu hodně času a musím příznat, že mi docela přirostl k srdci. Během týdne jsem ale absolvovala dva výlety. Ten první byl 21. 5. do Whistleru. Stala se totiž taková nepříjemná věc, že Marie brzo ráno odletěla domů, aby si vyřídila v Praze vízum do USA a Oli měla přiletět až 22. 5., takže jsem v den svých 23. narozenin měla být úplně sama. Pan a paní Železní ale vyráželi pro svou dceru, která nocovala u kamarádky, a tak mi nabídli, abych jela s nimi a udělala si hezkou projížďku až do olympijské vesnice ve Whistleru.

Už samotná cesta byla zážitek, jeli jsme jejich obřím trakem po dálnici vystavěné speciálně pro účel olympiády s názvem Sea to Sky, což znamená „od moře k nebi“ neboli od pláží Vancouveru až po vrcholky hor ve Whistleru. Po cestě jsme udělali několik zastávek, například na Brandywine vodopádech, které své jméno podle legendy dostaly od dvou dělníků. Jeden z nich miloval víno, druhý brandy a nemohli se dohodnout, jak vodopády pojmenovat, tak zkrátka tato dvě slova spojili. Další zastávka byla u řeky, kam se připlouvají třít divocí lososi a pak následně umírají. Nakonec jsme dorazili až do Whistleru, kde byl zrovna poslední den lyžovací sezony, takže městečko bylo ještě pěkně živé a restaurace pukaly ve švech.

Na oslavu mých narozenin jsme vybrali restauraci s názvem Mongolian Grill, která mě opravdu zaujala. Zákazník totiž dostane nerezovou mísu, chodí kolem nádob se zeleninou, masem, omáčkami atd. a míchá si svou vlastní směs, kterou chce ugrilovat. Následně si vystojí řadu k obrovskému kulatému grilu, u kterého stojí asi 3 kuchaři a ti mu jeho výtvor ugrilují. Ochutnala jsem další novinku s názvem "scallops" a myslím, že v českém překladu jsou to mušle sv. Jakuba - každopádně to byla mňamka. Největší narozeninové překvapení jsem ale měla cestou domů. Jelikož se pomalu stmívalo, a to bývají divoká zvířata nejaktivnější, po cestě jsme viděli 3 živé medvědy. Byli přímo u silnice, takže jsem mohla vylézt z auta a dokonce si je vyfotit a konečně můžu říct, že jsem viděla kanadského méďu. Jsou opravdu nádherní.

Další výlet jsem podnikla s Olgou 24.5., kdy jsme vyrazily trajektem do hlavního města Britské Kolumbie ležícím na Vancouver Island, které se jmenuje Victoria. Tato jednodenní vyjížďka měla ještě jeden vedlejší záměr, a to vidět po cestě nějaké velryby. Vybavené dalekohledem jsme trajektem brázdily vody Pacifiku a věřte nebo ne, povedlo se! Viděly jsme tři kosatky. Ani Victoria nezklamala – příjemné a malebné městečko v britském viktoriánském stylu s nejstarší čínskou čtvrtí v Kanadě. Oba výlety tedy skončily úspěchem a přišel čas rozloučit se po 5 měsících s Kanadou, která byla úžasná a nezapomenutelná, takže kdyby mi nekončilo vízum, pobyt bych si ještě určitě prodloužila. Ale teď už vzhůru do USA!

18. 5. – 26. 5. 2011: Vancouver, provincie British Columbia

Vancouver je přímořským městem, které leží ve státě Britská Kolumbie u Tichého Oceánu. Ano, poprvé jsem smočila nohu v ledovém a špinavém Pacifiku. Vancouver dostal jméno po britském kapitánovi, který objevoval západní část Ameriky a miloval pojmenovávání nových míst, avšak nebyl moc nápaditý. Proto je jeden Vancouver v Kanadě, u něj leží Vancouver ostrov a kousek jižněji je Vancouver americký. Díky výhodné poloze u moře se však ten kanadský stal jedním z nejdůležitějších přístavů západního pobřeží Severní Ameriky.

Po příjezdu nás čekalo velmi milé překvapení – zeleň! Stromy měly konečně listy, některé dokonce kvetly, tráva se zelenala a my jsme po půl roce kanadské zimy konečně mohly nasát jarní atmosféru. Abych ještě vše uvedla na pravou míru, tak první půlku svého pobytu ve Vancouveru jsem strávila s Maruškou u rodiny Železných, na které jsme dostaly kontakt v Torontě a do centra Vancouveru jsme musely dojíždět asi 30 minut metrem, protože bydleli v části New Westminster v jednom z historických domů (rozuměj 100 let starý). Vzdálenost byla však plně vykompenzována jejich českou pohostinností, teplými večeřemi a rodinnou atmosférou, která už mi občas opravdu chybí. Druhou půlku týdne jsem se pak přesunula za Oli (pro zapomnětlivé Slovenka z Kuby) přímo do centra Vancouveru (luxusné čtvrti zvané Yaletown) k jejímu známému, kde nás kromě dalších teplých večeří čekal i bazén, vířivka a sauna – a tak jsem na vlastní kůži poznala, proč se Vancouveru řadí na přední příčky měst s nejlepší kvalitou života, haha.

Ne, není to jen kvůli všemu luxusu a vysokým platům, Vancouver je zatížený na ekologii, zdravou stravu, pohyb a pohodový přístup k životu. Jak tedy žije průměrný „Vancouverite“? Ráno si jde zaběhat po pobřeží, pak si dá bio snídani, obaly od jogurtu a vloček roztřídí do správných recyklovacích košů, vyrazí do práce pěšky, po cestě nejspíš zmokne, protože ve Vancouveru prší cca 150 dní v roce, na oběd si objedná výtečného divokého lososa, pak se sveze hybridním taxíkem, odpoledne jde fandit Canucks (místní hokejový team), večer mu na cestu domů svítí solární lampa, zaplatí vysoké účty za bydlení, potom ulehne do postele ve svém proskleném bytě a přemýšlí, jestli o víkendu půjde lyžovat, na golf nebo plachtit – to všechno je totiž ve Vancouveru možné.

A jak jsme týden ve Vancouveru strávily my? Mimořádně se vydařilo počasí, takže jsme se nejdřív vydaly do přístavu, ze kterého vyplouvají výletní lodě a kousek od něj hořel minulou zimu olympijský oheň. Kromě několika místních trhů s neskutečným množstvím dobrot jsme také vyšly na procházku do jednoho z 200 parků, pro jistotu jsme vybraly ten největší. Součástí Stanley parku je i akvárium, jezírka, domorodá vesnička a další zábavní atrakce, takže jsme se rozhodly půjčit si kola, projet se po obvodu parku o délce cca 10km a nafotit nějaká ta panoramata. Cestou jsme se také zastavily na pláži, kde si všichni spokojeně polehávali, všude se linula vůně marihuany a nikdo nic neřešil. Říká se, že marihuana je ve Vancouveru legální, to však není pravda, spíš ji policie nějak přehlíží a všichni jsou tam šťastní a spokojení.

Navštívily jsme samozřejmě i nejstarší část Vancouveru, tzv. Gastown, kde jsou umístěny unikátní parní hodiny, které údajně nemají ve světě obdoby. Jednoduše místo odbíjení vypouští páru, opravdu „velkolepý“ efekt. Hned vedle jsme narazily na čínskou čtvrť neboli Chinatown, která je ve Vancouveru druhá největší z celé Severní Ameriky. Ve městě je tolik asijských přistěhovalců, že po angličtině je čínština druhým nejpoužívanějším jazykem a občas si člověk opravdu připadne spíš jako v Asii než v Kanadě. I přes to, že atmosféra Vancouveru je opravdu příjemná a uvolňující, rozhodly jsme se vydat i do přírody. Nejdříve jsme vyjely do Lynn Canyonu, kde jsme přešly visutý most a objevily deštný les, neodolaly jsme ani výjezdu lanovkou na Grouse Mountain, kde byl stále ještě sníh, medvědí výběh a hezký výhled na Vancouver. Některé z těchto výletů jsem absolvovala dokonce dvakrát, jednou s Marií, jednou s Olgou, ale to mi vůbec nevadilo. Vancouver mě opravdu ohromil, jeho svěžest a uvolněnost člověka opravdu pohltí a snaží se být co nejvíc „green“. Není divu, že ve Vancouveru vzniklo environmentální hnutí Greenpeace…

16. – 17. 5. 2011: Jasper a kanadská fauna

Po dnu stráveném v autobuse jsme konečně dorazily do největšího kanadského národního parku Jasper, ubytovaly se v hostelu, který spíše připomínal horskou chatu, spaly jsme totiž v místnosti pro 40 lidí, a rychle začaly plánovat, jak efektivně strávit 2 dny v tomto království divočiny… samozřejmě jsme se rozhodly pro populární hike.

I přesto, že řidička místního autobusu vypadala dost skepticky, když viděla naše velké kufry a určitě si říkala, že jsme nejspíš do parku omylem zabloudily, následující den jsme ji přímo ohromily délkou trasy, kterou jsme zvládly ujít. Nejdříve jsme vylezly na místní horu Old Fort Point, odkud jsme měly nádherný výhled na městečko, hory, ale také nekonečně dlouhé vlaky. Ty nejsou v Albertě vůbec neobvyklé. Nákladní vlaky převážející rudy, dřevo nebo obilí jsou dlouhé minimálně 1 km a trvá i 5 minut než takový zhruba 150 vagonový vlak přejede.

Kromě vlaků se nám konečně podařilo potkat i nějakou divou zvěř z tzv. „Velké pětky“ – to jsou zvířata typická pro místní parky. Patří sem medvěd, los, jelen, vlk a elk. Vzhledem k tomu, že jsme měly určité problémy s tímto názvoslovím, pokusím se vám popsat, co je elk. Z taxonomického hlediska se oba druhy – elk i jelen – řadí do stejné skupiny, žerou stejné věci i se stejně rozmnožují. Avšak elk je mnohem větší než jelen, komunikuje hlasitěji a má odlišnou srst. Elk neboli Cervus Canadensis je druhým největším jelenem na světě a také je jedním z největších savců Severní Ameriky s váhou okolo 350kg. Doufám, že tento popis byl dostačující pro to, abyste se dokázali vcítit do naší situace, když jsme při poklidné procházce na místní kopec jednoho takového elka spatřily sedět v trávě asi 10 metrů od nás. Nejdříve jsme si sice myslely, že je to lama, ale po chvíli nám došlo, že jsme v mnohem nebezpečnější situaci, protože se elkové zrovna páří, samice mají mladé a některé stezky byly kvůli jejich agresivnímu chování dokonce uzavřeny. Naštěstí jsme vyvázly bez zranění, zachovaly klid a dokonce pořídily pár fotek. Ten den jsme elků viděly ještě minimálně deset, takže jsme se s nimi docela sžily a já jsem si říkala, jaká je to škoda, že se mnou nejel děda Slávek s flintou. To bysme si pak k večeři místo těstovin s kečupem udělali nějaký dobrý guláš…

Kromě hory jsme taky udělaly procházku kolem nádherných jezer Anette a Edith Lakes, ve kterých se odrážely zasněžené vršky hor, obdivovaly jsme umění golfistů na přilehlém greenu a užívaly si horského sluníčka před noční cestou autobusem do Vancouveru – města plného zeleně a Číňanů…

15. 5. 2011: Icefields Parkway – Lake Louise & Athabasca Glacier

Přejezd z Banffu do Jasperu není vůbec jednoduchý, pokud nevlastníte auto. Na dálnici č. 93 neboli Icefields Parkway totiž nesmí autobusy, tedy kromě jedné společnosti, a právě tu jsme naštěstí objevily a využily její výhodné nabídky – přejezd do Jasperu spojený s vyhlídkovou jízdou a několika zajímavými zastávkami. Jelikož sezóna v národních parcích teprve začíná, dopadlo to tak, že jsme v autobuse pro 60 lidí seděly s Maruš úplně samy a užily si soukromou jízdu s panem řidičem. Tento vysloužilý ranger (neboli strážce parku) byl i přes svůj důchodový věk nadšeným sportovcem, lyžuje 150 dní v roce, sjíždí na kole Skalisté hory i evropské Alpy a je zapáleným ekologem a ochráncem přírody. Takže stále zdůrazňoval, že vypíná motor na každé zastávce a podporuje hybridní auta, trošku však zapomínal na fakt, že jsme urazily celých 230 km v obrovském autobuse pouze ve třech lidech. Takže jsem se radši zdržela komentáře :-)

A jak tedy vypadala naše cesta? Icefields Parkway je možné přeložit jako „Ledovcovou dálnici“, což částečně vystihuje její podobu. 230km dlouhá cesta byla otevřena již roku 1940 a je označována za jednu z nejkrásnějších vyhlídkových cest světa a s tímto označením rozhodně souhlasím. I přesto, že cesta by měla zabrat asi 2 a půl hodiny, většinou se protáhne na celý den kvůli četným zastávkám. Mimo to člověk neví, kam se má dřív dívat, jestli doleva na ledovci pokryté Skalisté hory, doprava na sluncem vyprahlé skály nebo hledat v hustých lesích divokou zvěř. Za každou zatáčkou se objeví nová hora, nový ledovec, jezero nebo skála. Je to zkrátka projížďka, kterou jsem absolvovala s otevřenou pusou a vykrouceným krkem. Samozřejmě jsme si také pár zastávek udělali, takže zmíním alespoň dvě nejdůležitější.

Lake Louise, ledovcové jezero ležící stále ještě v oblasti národního parku Banff a pojmenované po čtvrté z dcer královny Viktorie. „Diamant uprostřed divočiny“ – tak někteří nazývají tuto azurově modrou vodní plochu, která je napájená vodou z ledovce. Bohužel je polovina května stále ještě poměrně chladným obdobím, takže byla velká část jezera zamrzlá a my jsme si museli zbytek 0.8km² plochy průzračné vody domyslet. Ještě horší to bylo u jezera Peyto Lake, které bylo zamrzlé úplně celé. Sníh a led, kam se člověk podíval.

Mráz nám však vůbec nevadil u další zastávky, ba naopak byl vítaný. Ledovcová plocha Columbian Icefield o rozloze 325 km² je místy tlustá až 350 m, což je zhruba jako Eiffelova věž v Paříži. Tající voda z ledovců teče do tří oceánů – Atlantického, Tichého a Arktického a my jsme měli možnost nasednout do jednoho ze speciálních vozítek, tzv. Ice Explorer, které nás vyvezlo až na ledovec Athabasca Glacier. Dokonce jsme se mohli po této 400 let staré ledové ploše procházet, a i když se nám to původně zdálo jako kousek sněhu, ten pocit, že se procházíme po ledovci, pálí neskutečně silné slunce a nikdo kolem není, byl úžasný. Mám ovšem jednu špatnou zprávu – globální oteplování se skutečně děje. Ledovec za posledních 125 let ustoupil o 1,5 km a zmenšil se téměř o polovinu. Ještě že jsem ho stihla včas navštívit.

Po dalších zastávkách na nejrůznějších vyhlídkách a u vodopádů jsme se k večeru dopravili až do Jasperu. Malého městečka, méně turisticky oblíbeného, o to však příjemnějšího a přírodnějšího. Co je zajímavého na všech národních parcích jsou jejich koše a popelnice. Protože odpadky lákají medvědy a medvědi straší turisty, všechny kontejnery mají speciální poklopy a medvědi je svou tlapou nemají šanci otevřít. Toto opatření citelně snížilo mé naděje, že nějakého méďu potkáme… není však všem dnům konec…

11. – 14. 5. 2011: Národní park Banff

Vzhůru do hor! Canadian Rockies, po našem Skalisté hory, tvoří východní část kanadských Kordiller a na jejich území se rozkládá pět národních parků, z nichž jsme dva navštívily. Pro začátek jsme zvolily Banff – nejstarší park, založený v roce 1885, poté co tři železničáři objevili jeskyni s horkými prameny. Tím se Banff stal vyhledávaným místem pro turisty a dnes do tohoto města a okolní přírody přijíždí okolo 4 milionů výletníků ročně. Banff je nádherný po celý rok – v zimě hlavně pro lyžaře a v létě pro pěší turisty, cyklisty a horolezce. Park pokrývá horskou a ledovcovou oblast o rozloze 6 641 km², takže si dokážete představit, že míst kam si vyjít na „procházku“ je nespočet.

My jsme začaly odpoledním prozkoumáním malého turistického městečka, kde žije okolo 8 000 obyvatel, kteří musí prokázat „pádný důvod k pobytu v Banffu“, aby zde mohli žít, takže zde většinou pracují v místních obchodech, hotelech a restauracích. Městečko je poměrně malé, pokrývá plochu o rozloze necelé 4km² a dále se už podle federálních zákonů rozrůstat nemůže. Takže Kanada chrání svou přírodu, co to jde a já se vůbec nedivím. Ty krásy, které jsme viděly, nesmí být zastavěny dalšími Starbucksy a McDonaldy, to by byla věčná škoda.

Další den jsme nelenily, ráno si přivstaly a vyrazily na „hike“ (hajk), jak místní nazývají pěší túry. Předpokládaly jsme strmé stoupání, nevlídný terén a obrovské vzdálenosti. Trasy jsou však přizpůsobeny severoameričanům, takže my jsme skákaly po horách jako kanadské horské kozy a trasy zdolávaly v rekordních časech. Nejdříve jsme se vydaly na Tunnel Mountain (1 692 m), která dostala název podle plánované výstavby železničního tunelu, k té ovšem z ekonomických důvodů nikdy nedošlo. Při pohledu na horu jsme však zjistily, že původní indiánský název „Sleeping Buffalo“ je daleko výstižnější, v překladu znamená spící bizon a toho hora svým tvarem připomíná. Nicméně jsme zdolaly 5km trasu a naskytl se nám nádherný výhled na celé okolí (viz foto).

Jelikož je Banff nejvýše položeným městem v celé Kanadě, přesně ve výšce 1 383 m, na mnoha stezkách byl ještě sníh, a tak byly pro hikery stále uzavřené, což nám trošku překazilo plány na návštěvu jeskyní a vodopádů. Do toho se přidal silný vítr a déšť, takže jsme byly odpoledne uvězněné v hostelu. Druhý den jsme se snažily všechno dohnat, a tak jsme nejdříve absolvovaly 10km okruh kolem místních jezer a podél řeky, na které se už plavili první kajakáři a kanoisté. Odpoledne jsme sebraly poslední síly a vyšláply další kopec k Upper Hot Springs, tedy k horkým pramenům. Odtud vedla lanovka, která nás za 8 minut vyvezla až na vrchol hory Sulphur Mountain (Sírová hora) do výše 2 281 m, a to byl teprve výhled, panečku. Na vrcholku nás sice čekaly stále 2 metry sněhu, ale to jen přidávalo kouzlo horské atmosféře a nepopsatelnému úžasu nad tím, co všechno dokáže příroda vytvořit. Jakmile nám začaly omrzat prsty, sjely jsme se ohřát do přilehlých lázní, kde jsme se další hodinu rochnily v horkých minerálních pramenech o teplotě 40°C. Z venkovního bazénu byl nádherný výhled na okolní hory, a tak jsme si užívaly zaslouženou relaxaci, dokud jsme nevypadaly jako opaření vepříci.

Poslední den jsme věnovaly nákupu suvenýrů a ochutnávání místních pochůtek. Banff se kromě výborných hovězích a bizoních steaků proslavil totiž ještě nejlepší zmrzlinou světa, a to potvrzuji. Čokoládová a karamelová - mňaaaam! Abychom se jen tak neflákaly, tak jsme si půjčily na odpoledne superpohodlná kanadská kola a objely další jezera (Vermilion Lakes) s průzračně čistou vodou, rozloučily se s turistickým Banffem a vydaly se na další cestu, tentokrát do mnohem většího a divočejšího Jasperu.

9. – 10. 5. 2011: Calgary, Alberta

Calgary – první destinace na západním pobřeží Kanady, kde jsme přistáli v pondělí 9.5. Po čtyřhodinovém letu z Toronta, který jsem strávila na sedadle vedle velice zajímavého kanadského chlapíka, který cestoval domů do pustiny, kde nejbližší obchod je 2 a půl hodiny jízdy autem, vychovávali ho domorodí Indiáni, do města jezdil na kanoi, potom se stal horníkem a dnes řídí důl na těžbu uranu, dokonce těžil po celé Americe, v Irsku i Indonésii, jeho příběh mi výstižně přiblížil atmosféru a život lidí z provincie Alberta.

Provincie Alberta se rozkládá v západní části Kanady a je považována za tu nejbohatší podle hrubého domácího produktu na obyvatele, a to hlavně díky těžbě rud a ropy. Ropa se těží hlavně v severozápadní části provincie z ložisek Athabaských ropných písků, díky kterým má Kanada druhé největší ověřené zásoby ropy na světě. Paradoxem je, že donedávna proti této těžbě protestovali „ekologové“ z provincie Quebecu a snažili se od Kanady odtrhnout a vytvořit vlastní stát, přitom ale velká část z příjmů Alberty putuje skrz federální rozpočet právě do Quebecu. Naštěstí se francouzští rebelové umírnili, prozřeli, a ve volbách, které proběhly před několika týdny, dostatečně stranu „Québécois“ bojující za osamostatnění provincie nepodpořili, takže se nedostala do vlády. Konec kanadské politiky a zpět do Calgary, největšího, ne však hlavního, města Alberty (tím je Edmonton).

Po obrovském a rušném Torontu bylo milionové Calgary docela zklamáním. I když nám postarší paní původem z Prostějova v Torontu tvrdila, že „Calgary – to je moderna“, tak jsme kromě pár nově vystavěných mrakodrapů a hotelů žádnou modernu nenašly. Naštěstí centrem města jezdil vlak zdarma, takže jsme mohly brouzdat hlavní třídou, procházet obchody pro cowboye a taky navštívit areál, kde se koná asi nejzajímavější akce celého západu – Calgary Stampede. Jedná se o každoroční akci pořádanou některý z červencových týdnů, kdy se celé město promění ve westernovou vesnici a všichni žijí rodeem, koncerty a přehlídkami. Tuto akci navštíví přes 2miliony diváků, nazují cowboyské boty a klobouky, aby si mohly užívat tu pravou atmosféru divokého západu. My jsme bohužel přijely do Calgary moc brzo, a tak jsme navštívily jen prázdný Stampede stadion a na památku si koupily pravý cowboyský šátek.

V Calgary nám bohatě na prohlídku stačil jeden den, a to jsme ještě skoro celé odpoledne strávily se zmrzlinou v parku na nedalekém ostrově, opalovaly se a pozorovaly funící kanadské tlouštíky, kteří se snažili obíhat park. Už jsme se nemohly dočkat, až vyjedeme do přírody, necháme za sebou všechnu tu modernu, mrakodrapy i páchnoucí auta, takže jsme ve středu ráno nadšeně nasedly na autobus směr "Rockies" neboli Skalisté hory, konkrétně do Banffu, nejstaršího národního parku v Kanadě, o kterém se brzy dočtete v dalším příspěvku.

2. – 8. 5. 2011: Toronto a Niagarské vodopády

Je za námi první týden velkého cestování a také dvě zajímavé zastávky. Nejdříve Toronto – největší město Kanady s více než 5 miliony obyvatel, ležící v provincii Ontario. Překvapivě jsme tentokrát nemusely zůstávat v hostelu, ale Maruška využila svých kontaktů a celý týden jsme spaly zadarmo v pokojích pro hosty na české farnosti v Torontu, kde se shromažďují Češi a Slováci žijící v Kanadě, udržují tradice a pořádají různé akce jako například oběd ke Dni matek, kterého jsme se také tentokrát zúčastnily.

A teď už do víru velkoměsta – Toronta, které nevybočuje z kanadského multikulturního charakteru a je rovněž plné nejrůznějších etnik a přistěhovalců, takže kromě tradiční Čínské čtvrti je zde možné najít i Malou Itálii nebo Řeckou a Korejskou čtvrť. OSN údajně označilo Toronto za nejvíce multikulturní město světa, proto se není čemu divit, že například zákaznická linka veřejné dopravy komunikuje v 70 jazycích. A když už jsme u městské dopravy, je dobré připomenout, že Toronto je jediným městem Kanady, ve kterém jezdí tramvaje. Nejvíce si ale město užijete, jestliže ho celé projdete po vlastních nohách – a přesně to jsme měly v plánu i my dvě.

Pro nejlepší výhled na rušnou džungli mrakodrapů jsme si vyjely na druhou největší stavbu světa CN Tower (předběhl ji jen hotel v Dubaji). Tato televizní anténa měří 553 metrů, nás však výtah vyvezl jen do stanice Sky Pod ve výšce 447 metrů, odkud jsme díky nádherně jasné obloze dohlédly až k Niagarským vodopádům. Naskytl se nám také úžasný výhled na jezero Ontario, jehož břehy byly dříve neudržované a sloužily jen jako doky pro nakládání a vykládání lodí. To se však v posledních letech změnilo, a tak jsme se mohly příjemně procházet v Přístavní čtvrti, až jsme narazily na stanici, odkud vyjíždí trajekty na Torontské ostrovy (Toronto Islands). Auta není povoleno na tyto ostrovy převážet, takže obyvatelé Toronta zde najdou příhodný únik před městským ruchem a v létě si mohou užívat písečných pláží nebo grilování v parku.

V úterý nás bohužel zastihl déšť a celý den lilo jako z konve, takže jsme se rozhodly navštívit Baťovo muzeum bot, kde jsme mezi 10 000 párů bot od starověkých sandálů až po boty celebrit našly i čižmy k moravskému kroji. Neminuly jsme ani Královské ontarijské muzeum známé jako ROM (Royal Ontario Museum), které se kromě obrovských sbírek umění a archeologických nálezů proslavilo také kontroverzním designem stavby. Jako poslední úkryt před deštěm jsme zvolily honosnou stavbu nazvanou Casa Loma neboli Dům na kopci. Torontský finančník Henry Pellatt měl vášeň v evropských hradech, a tak se při výstavbě svého sídla počátkem 20. století nechal inspirovat právě tímto stylem. Nakonec si vybudoval 98 pokojové sídlo v hodnotě 3 500 000 tehdejších dolarů. Budově nechybí věžičky, cimbuří, dřevem obkládané místnosti, mramorové podlahy a dokonce i stáje pro koně měly mahagonové vybavení se španělskými dlaždičkami. Tento luxus si bohužel se svou rodinou Pellatt užíval necelých 10 let, jak už to tak bývá, přišla finanční krize, Pellatt zkrachoval a veškerý jeho majetek byl rozprodán v aukci za zlomek původní ceny. Politovaly jsme tedy jeho neštěstí a vydaly se zpátky na cestu.

Z Toronta jsme si udělaly dvoudenní výlet k Niagarským vodopádům, nejkrásnějšímu místu, které jsem zatím v Severní Americe viděla. A výhled z kanadské strany – ten opravdu stojí za to! Proudy vody řeky Niagary tekoucí z jezera Erie do Ontarijského jezera jsou rozděleny do dvou hlavních kaskád. Na východě jsou to Americké vodopády vysoké 61 metrů, kde protéká zhruba 10 % vody, na západě mnohem dramatičtější kanadské Podkovovité vodopády (Horseshoe Falls) o výšce 58 metrů a pojmenované podle svého tvaru. Rozhodly jsme se Niagáry nafotit ze všech úhlů a pohledů, takže jsme nejdřív šly promenádou podél řeky, potom se dostaly v pláštěnkách dolů pod vodopády a dokonce tunelem prošly až téměř do půlky podkovy. Nemohly jsme odolat ani vyhlídce z věže Skylon a nádherným světelným efektům v noci. Ani slovy nejde popsat, jak strhující zážitek je pouhý pohled na kvantum valící se vody a zaposlouchání se do temného hukotu řeky. Trošku mi dojem bohužel kazilo přilehlé zábavní městečko se strašidelnými domy, dětskými atrakcemi, nesmyslnými zábavními centry a blikajícími billboardy, na to jsem Kanaďany opravdu netipovala. Nicméně Niagary nezklamaly a už se těším, až je zase za 2 měsíce uvidím s našima.

Po návratu do Toronta jsme využily slunného víkendu a vypravily se do nedalekého skanzenu nazvaného Black Creek, který je stylizován do doby před 150 lety. I když podle průvodce trvá průměrná prohlídka 90 minut, my jsme tam strávily 4 hodiny a poctivě navštívily každý domeček, ve kterém byl dobově oblečený průvodce ochotný vysvětlit veškeré podrobnosti o životě lidí v polovině 19. století. Zúčastnily jsme se například vyučování v historické škole, kde byly kanadské děti velice překvapené, že kdysi mohly mluvit, jen když zvedly ruku, a že existuje i psací (nejen tiskací) písmo.

V neděli jsme oslavily Den maminek obědem na farnosti, kde se setkalo asi 160 českých a slovenských emigrantů, někteří měli opravdu zajímavé životní příběhy, o které se s námi nostalgicky podělili, shlédli jsme vystoupení česko-kanadských dětiček a po výborném štrúdlu se vydali rozloučit s Torontem do místního nejhezčího parku High Park, kde jsme vystály svou nejdelší frontu na zmrzlinu v životě (cca 45 minut) a snažily se pochopit pravidla baseballu. Sečteno a podtrženo, první týden nám vše vyšlo, užily jsme si sluníčka, poznaly nové lidi a naplnily význam jména Toronto, které podle Huronů znamená „místo setkání“. Teď už vyrážíme dál, směr Calgary, příroda a národní parky. To bude divočina :-)

Severní Ameriko, třes se!

A je to tady! Zítra mě čeká poslední den v Montrealu a pak vyrážím na skoro 2 a půl měsíční cestu po Severní Americe. Parťáci se mi budou střídat, dokonce navštívím pár starých znamých, snad všechno klapne a 29.6. se potkám s našima a Julčou na letišti v New Yorku, a po menší rodinné dovolené 11.7. přistaneme ve Vídni. Určitě vás budu během svých cest zásobovat zážitkama a informacema z nových míst tady na blogu, takže se těšte, pište mi a pokud máte zájem o pohled nebo nějaký jiný suvenýr z konkrétního místa, tak stačí poslat adresu a všechno bude;-) Teď už plán následujících 2 měsíců s mapou a vysvětlením.

Kanada s Maruškou

2. – 4. 5. Toronto, Ontario - bus

5. – 6. 5. Niagarské vodopády, Ontario - bus

7. – 8. 5. Toronto a Black Creek - bus

9. – 10. 5. Calgary, Alberta - letadlo

11. – 14. 5. Národní park Banff, Alberta - bus

15. – 17. 5. Národní park Jasper, Alberta - bus + auto

18. – 22. 5. Vancouver, British Columbia - bus

Kanada & západ USA s Oli

22. – 25. 5. Vancouver, British Columbia

26. – 30. 5. Seattle, Washington - bus

31. 5. Los Angeles, California - letadlo

ROAD TRIP s Olgou a Hankou - auto

1. – 3. 6. Los Angeles, California

4. – 6. 6. San Diego, California

7. 6. Phoenix, Arizona

8. 6. Tucson, Arizona

9. – 10. 6. Grand Canyon, Arizona

11. – 12. 6. Las Vegas, Nevada

13. 6. Death Valley National Park, California

14. – 18. 6. Los Angeles, California

19. – 20. 6. pobřeží Californie - bus

21. – 24. 6. San Francisco, California - bus

Východ USA s našima

25. – 28. 6. Baltimore, Maryland - letadlo

29. – 1. 7. New York City, New York - bus

2. – 4. 7. Washington, DC - bus

5. – 7. 7. Niagarské vodopády, New York - vlak

8. – 10. 7. New York City, New York - vlak

10. - 11. 7. Vídeň - letadlo

11. 7. 2011 Moravská Nová Ves - auto, Tomáš :-)

“What a disgusting morning!” aneb Ottawa v dešti

Věřím, že všichni čtenáři blogu jsou zdatní v zeměpise, ale pro jistotu připomínám, že hlavním městem Kanady je Ottawa, 4. největší město nacházející se v provincii Ontario. Z Montrealu je to co by kamenem dohodil, a tak jsme po semestru tuhé zimy a vyčkávání na lepší cestovatelské počasí určili 20. duben jako den O, tedy den Ottawy. Ve skupině 6 lidí jsme si objednali v autopůjčovně minivan, vytiskli průvodce a těšili se na první jarní cestování. Nebyl by to ale ten pravý Montreal, kdyby nás počasí pěkně nevypeklo.

Už probuzení do šedivého rána nenaznačovalo nic dobrého, když se potom přidal zmrzlý déšť a vichřice, chtělo se mi opravdu zůstat doma. Paní v radiu vystihla ranní atmosféru dokonale slovy: „What a disgusting morning!“, což v překladu znamená něco jako: „To je ale nechutné ráno!“. I přes nepřízeň počasí jsme se naskládali do vytopeného minivanu a vyrazili vstříc Ottawě, kterou vybrala v roce 1857 za hlavní město královna Viktorie jako kompromis mezi Torontem a Montrealem. Udává se, že v Ottawa je jedním z nejmladších (50% obyvatel má míň než 35 let), nejvíce vzdělaným a nejlevnějším městem Kanady – dokonalá kombinace.

Mezi hlavní turistické atrakce patří Parliament Hill, kde se nachází Poslanecká sněmovna, Senát, knihovna a další důležité stavby. Denně je vstup s prohlídkou zdarma a je možné vystoupat na věž Parlamentu, odkud je nádherný výhled na celou Ottawu. Ne však 20. dubna, kdy nepřetržitě celý den prší, takže nikam nedohlédnete, navíc se ale ani na věž nedostanete, protože je celý Parlament z neznámých důvodů zavřený. Skvělé! :-) Nezbylo nám nic jiného než se promočení vydat na procházku po Ottawě a prozkoumat aspoň pár muzeí. Po cestě jsme míjeli 202 kilometrů dlouhý Rideau Canal, který byl na konci 19. století vystavěn za účelem obrany v případě války s USA a spojuje Ottawu s městem Kingston. V zimě necelých 8 km délky zamrzá a kanál se stává největší bruslařskou plochou na světě a není nic neobvyklého, že spousta obyvatel Ottawy si takto zkracuje cestu a jezdí do práce na bruslích.

Procházkou jsme se dostali až k zastřešenému ByWard Marketu plného zeleniny, ovoce, čerstvého masa, květin a také jídla. Mezi největší speciality Ottawy patří tzv. Beaver Tail neboli Bobří ocas. Během léta totiž podél kanálu vždy dojde k přemnožení bobrů, takže jsou pořádány tradiční hony na bobry a jejich ocasy se pak smaží v křupavém těstíčku. Hahaha. Tak zajímavé to bohužel není, bobra jsem totiž nepotkala zatím v Kanadě ani jednoho. Bobří ocas je úplně obyčejný smažený langoš ve tvaru ocasu, na který se pak dá čokoláda, oříšky, banán, skořice atd. – docela dobrota.

Jelikož déšť neustával, vydali jsme se do Národní Galerie, před kterou je umístěna socha obrovského ocelového pavouka ukrývajícího v sobě mramorová vajíčka, kterou vytvořil Louise Bourgeois a pojmenoval ji „Matka“. Další zastávkou bylo Muzeum civilizace, kde jsme se dozvěděli mnoho zajímavých informací o původních obyvatelích Kanady, zjistili jak posvátný je lov velryb a sáhli si na bobří srst. Nakonec jsme zamávali šedivé a studené Ottawě, která je ale v létě v období tulipánového festivalu určitě nádherným městem, nadlábli se v irské restauraci a za mírného sněžení uháněli zpátky do Montrealu. To počasí je opravdu nevypočitatelné!