Igloofest aneb party v -20°C

I přesto, že od této velké události uplynul už celý týden, tak ji mám stále velice živě v paměti. Hned po příletu do Montrealu jsme s Maruškou postřehly obrovské množství plakátů, které lákaly na největší senzaci montrealské zimy, a to Igloofest. Nejdříve jsme pořádně nechápaly, o co kráčí. Představovaly jsme si stavbu iglú, ledových soch a různé řádění ve sněhu. Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistily, že se jedná o open air party, která bude pořádána ve třech lednových víkendech a to ve stylu elektro music. Takže nic pro nás, řekly jsme si. Nicméně neustálé tlaky okolí nás přesvědčily, že je to opravdu party, na které chce být celá Kanada, a že i když elektro hudba není naším favoritem, tak se budeme bavit, a že to opravdu stojí za to, a že nikdy už nic podobného nezažijeme, a že blablabla… a tak jsme se hecly a lístky si koupily. Kromě nás to naštěstí udělalo ještě asi deset známých lidí, takže jsme do toho nešly samy.

Přípravy byly opravdu důkladné. Nejdřív jsem se snažila sehnat co nejteplejší čepici za co nejméně peněz, a tak jsem vyrazila do „McGillovy armády spásy“ pro nuzné studenty a našla tam zadarmo šílený růžovo-zelený čepec i s rukavicema. K tomu jsem na sebe doma navlekla bundu, tři trička, troje kalhoty, čtvery ponožky a dvoje rukavice a jako sněhuláci jsme se s Maruš odvalily do Old Portu, kde to mělo všechno vypuknout. I přesto, že jsme se snažily celý večer doma poslouchat elektro, nějak nás to nebralo. Všechno se ale rázem změnilo po příchodu do iglú areálu (možná to bylo taky tím, že jsme se po cestě zahřívaly doma namíchaným rumem s kolou).

Stovky lidí se toužily dostat co nejblíže k podiu a oddávat se rytmům elektra (rozuměj tuc, tuc, tuc). My jsme nejdřív opatrně prozkoumaly poloiglů, kde byly dokonce polštáře na sezení, kotle s ohněm, u kterých se ohřívalo pár zmrzlíků (podotýkám ale, že nám počasí přálo – a myslím to vážně, protože nesněžilo a teplota se pohybovala okolo slabých -15°C, feels like -20°C), ledové bary nabízející pivo za 200korun a různé ledové sochy (nebo možná spíš láhve – viz foto). Pak jsme se ale najednou rozhodli dostat do kotle a šli trsat k podiu za doprovodu hudby DJ Egyptrixxe. Fakt mi to přišlo hodně směšné, protože já bych na takovou párty nikdy nešla. Všechny nás to ale nějak strhlo (kluky možná spíš zábly nohy) a tančili jsme jako o život. Takže sečteno a podtrženo, zase TAKOVÁ akce to opravdu nebyla, ale zkrátka tento festival patří k Montrealu. Koho jiného než Kanaďany by taky napadlo pořádat party pod širým nebem, když je venku -20°C, že? Ale my jsme tam byli!

Popsala bych vám těch party i víc, ale to byste si pak mohli myslet, že tu jenom piju. Opak je však pravdou. Rádi jdeme sice posedět nebo oslavit něčí narozky (což je v tak velké skupině studentů docela častá a běžná věc), nic ale nepřeháníme a jak vidíte, v pátek večer sedím doma a píšu blog. Nejvíc nás totiž baví se navštěvovat. Už se nám poštěstilo, že jsme šli oslavit narozeniny k Thajcům a ochutnali jejich superpálivé jídlo, taky jsme si domů přivedly dvě Korejky, které nám uvařily výbornou kari véču a celou jsme ji jedly hůlkama jako správné Asiatky. Minulý víkend nás navštívila Italka a s ní jsme zase pekly pizzu, takže máme prostě takové klidné večírky v teple našeho útulného bytečku.

A ptáte se co cestování? No, zatím není moc čas kvůli škole. Už mám ale zaplacený výlet do Quebec City, kde budou oslavy zimy a jedeme tam skoro všichni exchange studenti, takže to bude super. A třešnička na dortu – dneska jsme si s dalšíma holkama koupily dovolenou na Kubu. Máme tady totiž třetí únorový týden jarní prázdniny, kterým se sice říká „Study break“ nebo „Reading break“, takže hlavní náplní by mělo být studium a čtení, ale to jsem bohudík zjistila až náhodou dneska večer, což už bylo pozdě a výlet je objednaný. Máte se teda na co těšit! Posílám pusu a vkládám fotky na rajče, paaa Jitka

Procházky Montrealem

V dnešním příspěvku bych vás všechny ráda trošku provedla Montrealem nebo aspoň místy, které jsem stihla navštívit (zatím jich bohužel moc není). Montreal totiž podle mě není příliš turistické město, co se týká památek nebo nějakých zajímavých architektonických děl. Naopak všem návštěvníkům může nabídnout hromadu festivalů, akcí a aktivního vyžití. O tom jsme se mohli přesvědčit hned minulý víkend, kdy se v Old Portu konal za doprovodu hudby obrovský a překrásný ohňostroj, který byl už asi šestou sobotu v řadě.

A teď zpátky k procházkám. Několikrát za poslední dva týdny jsme se pokoušeli projít starou část Montrealu nebo vyšplhat na kopec. Naše snahy však vždy zmařilo počasí, lépe řečeno nás pokaždé zahnalo do podzemí, které se v Montrealu nazývá výstižně „Underground City“. Tento komplex budov, propojený kilometry tunelů a chodbiček, je označován za největší podzemní areál na světě. Rozkládá se na ploše větší než 12km² a zahrnuje stovky obchodů, restaurací, hotely, banky, kanceláře, také muzea, stanice metra a dokonce se nám podařilo jednou omylem zabloudit do střední školy. Nejoblíbenější je tato část Montrealu samozřejmě v zimě, kdy si stačí najít jeden ze 120 vchodů a pak se může člověk celý den schovávat před mrazivým počasím. Já jsem se v sobotu schovávala tak úspěšně, až jsem neodolala velkým slevám v obchodech a koupila si super kanadské boty (viz. obrázek), které jsou samozřejmě voděodolné a mají vydržet mrazy až -25°C. Myslím, že hned následující den se mi podařilo jejich vlastnosti pořádně prověřit.

Tak nádherné počasí, jaké bylo v neděli, nás už před obědem vylákalo ven. Mrzlo sice pořádně, ale celou dobu svítilo sluníčko a poletoval sníh, který je tady neuvěřitelně stříbrný a ještě se mi nepodařilo zjistit, čím to je. Celou naši cestu jsem tentokrát poctivě dokumentovala a fotky můžete vidět na jitcanada.rajce.net v albu „Mount Royal hike“. Mount Royal je někdy popisován jako malá hora, jindy jako velký kopec. Tak či onak, stoupání je docela strmé a než jsme se dostaly na vrchol, pořádně jsme se zahřály. Výhled ale stál opravdu za to. Docela nás překvapilo, kolik lidí mělo stejný nápad na túru jako my. Potkaly jsme desítky běžců, běžkařů, pejskařů, sáňkařů i obyčejných pěších turistů. Opravdu to vypadá, že v Montrealu je aktivní přístup k životu základ a nikoho neodradí ani extrémně nízké teploty. To se mi líbí!

Celou horu jsme obešly a narazily na Kříž (the Mount Royal Cross), který byl původně umístěn na vrcholu už koncem 17. století, ale roku 1924 byl nahrazen novějším se světýlkama. Obvykle tato 30metrová masa oceli v noci svítí bíle, kromě období po smrti papeže Jana Pavla II., kdy měl Kříž fialovou barvu.

Na druhé straně kopce bylo trochu víc srandy. Stovky dětí na saních nebo nafouknutých pneumatikách sjížděly speciálně upravené kopce a bruslily na zamrzlém rybníčku. My jsme si zatím daly na zahřátí jen horkou čokoládu, ale už plánujem, že se půjdem taky pořádně vyblbnout a užít si do sytosti zimních radovánek. Snad nám to krásné mrazivé počasí ještě vydrží.

Všechny Vás zdravím do jarního Česka!

PS: Vložila jsem pár fotek na jitcanada.rajce.net, tak prohlížejte a komentujte;-)

FAQ aneb často kladené dotazy

Vzhledem k tomu, že občas dostávám emaily, ve kterých se opakují některé otázky, rozhodla jsem se je zodpovědět tady všem a veřejně :-))

Je v Montrealu zima?

Ano, je. Každý den tu připadne několik centimetrů sněhu a teplota klesne o pár stupňů níž. Právě s teplotami je to však trošku fikané. Například dnešní předpověď sice uvádí -8°C, ale k tomu je vždycky připojen dodatek „feels like“ -16°C , což v překladu znamená, že se člověk cítí jako by bylo těch -16°C. Tyto teplotní rozdíly jsou způsobeny takzvaným „wind chill“ faktorem, neboli studeným větrem, kdy logicky tělo při vysokých rychlostech větru ztrácí teplo mnohem rychleji. Zatím nás nepotkala naštěstí žádná sněhová bouře ani mrznoucí déšť, které k zimním měsícům neodmyslitelně patří. Podle všech místních obyvatel ale ta pravá kanadská zima teprve přijde, takže se máme na co těšit. O mě však mít strach nemusíte! Ve škole totiž naštěstí rozdávají obnošené bundy, čepice a rukavice zadarmo.

Jak je to v Kanadě s jídlem?

Je drahé, sladké a všechno se prodává ve velkém balení. Přesně jako v USA. Ceny se tady pohybují tak v průměru dvakrát-třikrát výš než v ČR a to stejné platí o velikostech balení. Naštěstí jsme na to dvě a s Maruškou máme podobné chutě, takže nakupujeme „rodinná balení light zboží v akci“, například 16 jogurtů bez cukru za 4CAD (kanadské dolary). Většina lidí se stravuje ve fastfoodech různého druhu – od mexických, italských přes thajské, čínské až k McDonaldovi nebo PFK, což je obyčejné KFC ale ve francouzské zkratce „Poulet Frit Kentucky“. Tomu se snažíme vyvarovat a vaříme si většinou doma nějaké rychlovky. Taky jsme si s ostatníma exchangama slíbili pořádání různých mezinárodních večerů s typickým pohoštěním.

Máte nějaké společné akce s ostatními exchange studenty?

Při škole existuje organizace MISN (McGill International Student Network), která se snaží pořádat různé výlety a večery pro všechny zahraniční studenty. Zatím moc příležitostí nebylo, ale měli jsme nějaké setkání ve školním baru a taky party v klubu. Což mě přivádí k docela zajímavé zkušenosti. Opět si vzpomeňte na americké filmy, kde před každým klubem stojí gorily a formují dlouhou frontu před vstupem, protože všichni chtějí dovnitř. Ano, já stojím taky v té frontě. Sice jsou všichni zahraničáci na seznamu hostů, ale i tak musíme mrznout asi 20minut venku. Když se dostáváme dovnitř, jsme prohledáváni ochrankou. Důkladné šacování, průzkum kabelky i kapes. Ještě nejsme uvnitř a už jsme potkali tak 8 bodyguardů. V samotných prostorách klubu je jich snad ještě jednou tolik. Měří tak 2metry, rozpětí ramenou přibližně stejné, černá pleť, kvádro a za uchem anténa. No, aspoň se člověk cítí bezpečně (i když na mě to z počátku působilo právě naopak).

Používáš pořád svoje české číslo?

Ano, používám. Pokud mi potřebujete něco nutně sdělit, tak klidně smskujte. Pořídila jsem si sice i kanadské číslo, ale jsou to pěkní podvodníci. Nevím, jestli to tak funguje u všech tarifů, nicméně u většiny předplacených karet se platí nejen za odchozí hovory a zprávy, ale i za všechny příchozí. Takže používání kanadského mobilu omezuju na minimum. Zloději!

Co aerobik?

Zatím nic. Zjistila jsem, že na škole sice jsou nějaké kurzy, ale bohužel se mi vždycky překrývají s vyučováním. Budu tu prozatím řešit permanentkou do školního fitka a taky občas zajdeme s holkama na hodiny zumby ve škole. Dnes večer se chystáme ještě mrknout na trénink roztleskávaček McGillu. Nestihly jsme ale bohužel přes víkend natrénovat hvězdy ani salta, tak nevíme, jestli nás vezmou, ale snad dneska na hodině vymyslíme aspoň nějaký pokřík. Go, McGIll!

PS: Pokud máte nějaké další, vepište je do komentů a já je velmi ráda zodpovím. Pááá, Jitka

Montrealská "poprvé"

Je za mnou první týden v Montrealu. Prozatímní pocity? Nadšení, úžas, radost, údiv a taky trochu stesk (ale zatím jen malinký).

Všechno začalo prvním, pro Evropany velkým, pro Kanaďany nepatrným, mrazem. K tomu se přidaly první vločky sněhu a my se s Maruškou vydaly poprvé do školy. Jak už jsem psala ve svém dřívějším příspěvku, univerzita je opravdu rozlehlá. Náš hlavní kampus se skládá asi z 80 budov, které většinou nevypadají zvenčí vůbec moderně. Naopak celý areál se podobá království, do kterého se vstupuje majestátní bránou a vedle učeben, knihoven a knihkupectví tu člověk najde i množství restaurací, tělocvičen, klubů nebo nemocnici. Zkrátka jak to ve světě bývá zvykem - areál školy je takové město ve městě. Zatím jsem zdaleka neprozkoumala všechny jeho části... vždycky mě přejde chuť, když musím šplhat 10minut do kopce, abych našla svou učebnu. Zapomněla jsem totiž zmínit, že všechny ty nádherné domečky z vápence jsou vystavěny v kopci (nebo spíše hoře Mount Royal, podle které je Montréal pojmenovaný). A nyní pár profesionálních obrázků:

Co nás ve škole první den čekalo? V pondělí proběhl tzv. orientation day, čímž se rozumí krátké seznámení s pravidly školy, úpravy rozvrhů, vyřízení studentské kartičky, zdravotního pojištění a také poznávání dalších exchange studentů (exchange = výměnných). Docela nás s Maruškou překvapilo, že asi čtvrtka má asijský původ. Takže naši noví kamarádi jsou mimo jiné z Jižní Koreje, Thajska nebo Japonska a ani nechtějte vědět jejich jména – já si je taky vůbec nepamatuju. Proto si vymýšlí různé přezdívky jako třeba Pink, Ohm nebo Nok, které když jsem konečně dostala do hlavy, tak jsem zapomněla, ke komu patří. Oni jsou všichni tak stejní! Ale už mám pomůcky, např. Nok má opravdu hlavu jako nok nebo Engi vypadá trochu jako pes paní Vájové.

Určitě už čekáte, kdy začne nějaké učení. To přišlo hned druhý den – v úterý, což je můj nejtěžší anejdelší den, kdy mám sice „jenom“ čtyři hodiny, ale jsem ve škole až do 9 do večera a je to docela makačka na hlavu. I když je na McGillu obvyklá zátěž na semestr 5 předmětů, nám pro úspěšné absolvování stačí pouze 4, takže jsme se rozhodly této úlevy využít. Zapsala jsem si:

• Cross-cultural Management – Interkulturní management
• Consumer Behaviour – Chování spotřebitele
• HR Management – Řízení lidských zdrojů
• Brand Management – Řízení značky

Na rozdíl od českých škol tady nemáme vůbec přednášky. Veškeré vyučování probíhá formou interaktivních seminářů, kde je 10 – 50 lidí a ti jen nesedí, ale (někdy až moc aktivně) spolupracují s učitelem. Radši vám ani nebudu popisovat, co se v každém předmětu pro úspěšné zakončení požaduje. Vypadá to zatím tak, že na každou hodinu mě čeká nejmíň 40 stránek čtení v angličtině, do toho v průběhu semestru odevzdávat písemné práce a projekty a na konci každého předmětu vypracovat týmový projekt, který je většinou zpracováván u nějaké firmy. Hahaha. Bude to chtít asi trochu zabrat, ale stejně tu mám docela dost času, tak budu tento semestr pilně studovat. Vlastně jednu výhodu tento náročný způsob studia má – na konci semestru bych neměla mít žádné zkoušky. Veškeré body jsou totiž udělovány za projekty a práci na hodinách. Teď ještě nějaké získat.

A konečně něco zajímavého. Vedle učebnic, které na každý předmět potřebujeme a jsou mimochodem nepředstavitelně drahé (například učebnice do Brand Managementu stojí půlku mého měsíčního nájmu :-)), je povinnost mít taky tzv. CLICKER (klikr). Jedná se o malou destičku za 50 dolarů, která vypadá jako kalkulačka bez displeje. Tu si každý student aktivuje přes internet a potom během hodin učitelé občas položí nějakou otázku a úkolem studentů je na ni pomocí clickeru odpovědět, za což posléze dostanou body. Dál se clicker využívá taky při hodnocení prezentací a udělování bodů. Zatím jsme tuto zázračnou věcičku, která je na škole velkou senzací, nepoužili, ale už jsem si ji zaregistrovala a jsem zvědavá, jak celý systém funguje. Ještě pro představu přikládám obrázek:

Týden uplynul, zažila jsem méně či více zábavné hodiny, například 3hodinový blok Brand Managementu s učitelem Bobem, který během této doby vypil asi 3 energy drinky, běhal po třídě, pořád na nás křičel: „Are you with me?“, očekával, abychom na něj křičeli zpátky: „Yes, we are!“, dal nám z pedagogických důvodů ochutnat asi 5 druhů čokolád a na konci rozdal plastelínu, ať si máme doma s čím hrát. Zkrátka trošku takové vyučování, jaké většina z vás zná z amerických filmů. Ano, tak to tady opravdu funguje. Ještě abych doplnila vaše představy, tak samozřejmě většina studentů chodí na hodiny v teplákách, nejlépe značky McGill, přežvykuje a s učitelem si povídá jako s nejlepším kámošem. Já už jsem si jedny takové tepláky taky vyhlédla – jsou červené a přes zadek mají velkými písmeny napsáno McGill. Sice stojí 50 dolarů, ale aspoň mi pomohou zapadnout do toho severoamerického světa. Tím končím svůj report o škole. Letí velká zmrzlá pusa z Kanady.

Silvestr a Nový rok v Montrealu

Zdravím všechny, kteří se už stihli probrat ze silvestrovské kocoviny a přeju všem Happy New Year 2011!

Naše oslava příchodu nového roku nebyla vůbec bujará, jak je zvykem v ČR. Celý den jsme totiž věnovaly odepisování na inzeráty a hledání bytu. Navštívily jsme zatím 3, z nichž vzešel jasný favorit. Pořád nám ale zbývá ještě jeden, takže máme do dnešního večera čas na rozmyšlenou. První byt byl sice lákavý svou cenou i čistotou a vybavením, ale byl trošku dál od školy a navíc ho pronajímal nějaký íránský fotograf, který tam zároveň i bydlel spolu s další íránskou studentkou. Ač nejsme nijak vysazení proti muslimům, trošku nás to zarazilo a radši jsme šly obhládnout ještě další nabídky. Hned druhá nás velice mile překvapila. Ikdyž se cena pohybuje okolo 460 dolarů, zatím je to nejlepší, co jsme našly. V celém domě je několik bytů a každý z nich obývají 3 studenti. Všechny byty jsou kompletně zařízené, čisté a hlavně v blízkosti metra a autobusu, který jede přímo do školy. Třetí byt jsme viděly až dnes ráno, ale byl ještě v rekonstrukci, která se zdála docela rozsáhlá, takže jsme od něho upustily.

Old Port, Montréal (Starý přístav)

Celý pátek jsme měly plno práce s prohlížením bytů a dalším vyřizováním, navíc se na nás docela podepsala únava spojená se změnou času, tak jsme v 8 večer ulehly do postele a až do 11 vyspávaly a připravovaly se na velký ohňostroj... Ten byl opravdu velkolepý. Poprvé jsme šly do starého přístavu, kde byl koncert místní kapely a plno lidí odpočítavajících poslední vteřiny roku 2010. Přesně o půlnoci spustili nádhernou palbu petard za doprovodu hudby, s Maruškou jsme si přiťukly pivkem z místního supermarketu a vzpomínaly na domovinu.

Dneska bohužel pršelo, takže jsme neměly možnost si prohlédnout i další části Montrealu. Snad něco stihnem zítra (ikdyž máme na to 4 měsíce, tak bysme to tu mohly aspoň zhruba projít). Jediné místo, kam jsme ještě vyrazily byla naše škola, která opravdu není žádnou univerzitkou, ale rozkládá se na území několika bloků a vypadá spíš jako nějaké království s mnoha věžičkami a hradbami. O krásách Montrealu a naší školy ale zase až příště... posílám velkou pusu, pááá