15. 5. 2011: Icefields Parkway – Lake Louise & Athabasca Glacier

Přejezd z Banffu do Jasperu není vůbec jednoduchý, pokud nevlastníte auto. Na dálnici č. 93 neboli Icefields Parkway totiž nesmí autobusy, tedy kromě jedné společnosti, a právě tu jsme naštěstí objevily a využily její výhodné nabídky – přejezd do Jasperu spojený s vyhlídkovou jízdou a několika zajímavými zastávkami. Jelikož sezóna v národních parcích teprve začíná, dopadlo to tak, že jsme v autobuse pro 60 lidí seděly s Maruš úplně samy a užily si soukromou jízdu s panem řidičem. Tento vysloužilý ranger (neboli strážce parku) byl i přes svůj důchodový věk nadšeným sportovcem, lyžuje 150 dní v roce, sjíždí na kole Skalisté hory i evropské Alpy a je zapáleným ekologem a ochráncem přírody. Takže stále zdůrazňoval, že vypíná motor na každé zastávce a podporuje hybridní auta, trošku však zapomínal na fakt, že jsme urazily celých 230 km v obrovském autobuse pouze ve třech lidech. Takže jsem se radši zdržela komentáře :-)

A jak tedy vypadala naše cesta? Icefields Parkway je možné přeložit jako „Ledovcovou dálnici“, což částečně vystihuje její podobu. 230km dlouhá cesta byla otevřena již roku 1940 a je označována za jednu z nejkrásnějších vyhlídkových cest světa a s tímto označením rozhodně souhlasím. I přesto, že cesta by měla zabrat asi 2 a půl hodiny, většinou se protáhne na celý den kvůli četným zastávkám. Mimo to člověk neví, kam se má dřív dívat, jestli doleva na ledovci pokryté Skalisté hory, doprava na sluncem vyprahlé skály nebo hledat v hustých lesích divokou zvěř. Za každou zatáčkou se objeví nová hora, nový ledovec, jezero nebo skála. Je to zkrátka projížďka, kterou jsem absolvovala s otevřenou pusou a vykrouceným krkem. Samozřejmě jsme si také pár zastávek udělali, takže zmíním alespoň dvě nejdůležitější.

Lake Louise, ledovcové jezero ležící stále ještě v oblasti národního parku Banff a pojmenované po čtvrté z dcer královny Viktorie. „Diamant uprostřed divočiny“ – tak někteří nazývají tuto azurově modrou vodní plochu, která je napájená vodou z ledovce. Bohužel je polovina května stále ještě poměrně chladným obdobím, takže byla velká část jezera zamrzlá a my jsme si museli zbytek 0.8km² plochy průzračné vody domyslet. Ještě horší to bylo u jezera Peyto Lake, které bylo zamrzlé úplně celé. Sníh a led, kam se člověk podíval.

Mráz nám však vůbec nevadil u další zastávky, ba naopak byl vítaný. Ledovcová plocha Columbian Icefield o rozloze 325 km² je místy tlustá až 350 m, což je zhruba jako Eiffelova věž v Paříži. Tající voda z ledovců teče do tří oceánů – Atlantického, Tichého a Arktického a my jsme měli možnost nasednout do jednoho ze speciálních vozítek, tzv. Ice Explorer, které nás vyvezlo až na ledovec Athabasca Glacier. Dokonce jsme se mohli po této 400 let staré ledové ploše procházet, a i když se nám to původně zdálo jako kousek sněhu, ten pocit, že se procházíme po ledovci, pálí neskutečně silné slunce a nikdo kolem není, byl úžasný. Mám ovšem jednu špatnou zprávu – globální oteplování se skutečně děje. Ledovec za posledních 125 let ustoupil o 1,5 km a zmenšil se téměř o polovinu. Ještě že jsem ho stihla včas navštívit.

Po dalších zastávkách na nejrůznějších vyhlídkách a u vodopádů jsme se k večeru dopravili až do Jasperu. Malého městečka, méně turisticky oblíbeného, o to však příjemnějšího a přírodnějšího. Co je zajímavého na všech národních parcích jsou jejich koše a popelnice. Protože odpadky lákají medvědy a medvědi straší turisty, všechny kontejnery mají speciální poklopy a medvědi je svou tlapou nemají šanci otevřít. Toto opatření citelně snížilo mé naděje, že nějakého méďu potkáme… není však všem dnům konec…