A teď už do víru velkoměsta – Toronta, které nevybočuje z kanadského multikulturního charakteru a je rovněž plné nejrůznějších etnik a přistěhovalců, takže kromě tradiční Čínské čtvrti je zde možné najít i Malou Itálii nebo Řeckou a Korejskou čtvrť. OSN údajně označilo Toronto za nejvíce multikulturní město světa, proto se není čemu divit, že například zákaznická linka veřejné dopravy komunikuje v 70 jazycích. A když už jsme u městské dopravy, je dobré připomenout, že Toronto je jediným městem Kanady, ve kterém jezdí tramvaje. Nejvíce si ale město užijete, jestliže ho celé projdete po vlastních nohách – a přesně to jsme měly v plánu i my dvě.
Pro nejlepší výhled na rušnou džungli mrakodrapů jsme si vyjely na druhou největší stavbu světa CN Tower (předběhl ji jen hotel v Dubaji). Tato televizní anténa měří 553 metrů, nás však výtah vyvezl jen do stanice Sky Pod ve výšce 447 metrů, odkud jsme díky nádherně jasné obloze dohlédly až k Niagarským vodopádům. Naskytl se nám také úžasný výhled na jezero Ontario, jehož břehy byly dříve neudržované a sloužily jen jako doky pro nakládání a vykládání lodí. To se však v posledních letech změnilo, a tak jsme se mohly příjemně procházet v Přístavní čtvrti, až jsme narazily na stanici, odkud vyjíždí trajekty na Torontské ostrovy (Toronto Islands). Auta není povoleno na tyto ostrovy převážet, takže obyvatelé Toronta zde najdou příhodný únik před městským ruchem a v létě si mohou užívat písečných pláží nebo grilování v parku.
V úterý nás bohužel zastihl déšť a celý den lilo jako z konve, takže jsme se rozhodly navštívit Baťovo muzeum bot, kde jsme mezi 10 000 párů bot od starověkých sandálů až po boty celebrit našly i čižmy k moravskému kroji. Neminuly jsme ani Královské ontarijské muzeum známé jako ROM (Royal Ontario Museum), které se kromě obrovských sbírek umění a archeologických nálezů proslavilo také kontroverzním designem stavby. Jako poslední úkryt před deštěm jsme zvolily honosnou stavbu nazvanou Casa Loma neboli Dům na kopci. Torontský finančník Henry Pellatt měl vášeň v evropských hradech, a tak se při výstavbě svého sídla počátkem 20. století nechal inspirovat právě tímto stylem. Nakonec si vybudoval 98 pokojové sídlo v hodnotě 3 500 000 tehdejších dolarů. Budově nechybí věžičky, cimbuří, dřevem obkládané místnosti, mramorové podlahy a dokonce i stáje pro koně měly mahagonové vybavení se španělskými dlaždičkami. Tento luxus si bohužel se svou rodinou Pellatt užíval necelých 10 let, jak už to tak bývá, přišla finanční krize, Pellatt zkrachoval a veškerý jeho majetek byl rozprodán v aukci za zlomek původní ceny. Politovaly jsme tedy jeho neštěstí a vydaly se zpátky na cestu.
Z Toronta jsme si udělaly dvoudenní výlet k Niagarským vodopádům, nejkrásnějšímu místu, které jsem zatím v Severní Americe viděla. A výhled z kanadské strany – ten opravdu stojí za to! Proudy vody řeky Niagary tekoucí z jezera Erie do Ontarijského jezera jsou rozděleny do dvou hlavních kaskád. Na východě jsou to Americké vodopády vysoké 61 metrů, kde protéká zhruba 10 % vody, na západě mnohem dramatičtější kanadské Podkovovité vodopády (Horseshoe Falls) o výšce 58 metrů a pojmenované podle svého tvaru. Rozhodly jsme se Niagáry nafotit ze všech úhlů a pohledů, takže jsme nejdřív šly promenádou podél řeky, potom se dostaly v pláštěnkách dolů pod vodopády a dokonce tunelem prošly až téměř do půlky podkovy. Nemohly jsme odolat ani vyhlídce z věže Skylon a nádherným světelným efektům v noci. Ani slovy nejde popsat, jak strhující zážitek je pouhý pohled na kvantum valící se vody a zaposlouchání se do temného hukotu řeky. Trošku mi dojem bohužel kazilo přilehlé zábavní městečko se strašidelnými domy, dětskými atrakcemi, nesmyslnými zábavními centry a blikajícími billboardy, na to jsem Kanaďany opravdu netipovala. Nicméně Niagary nezklamaly a už se těším, až je zase za 2 měsíce uvidím s našima.
Po návratu do Toronta jsme využily slunného víkendu a vypravily se do nedalekého skanzenu nazvaného Black Creek, který je stylizován do doby před 150 lety. I když podle průvodce trvá průměrná prohlídka 90 minut, my jsme tam strávily 4 hodiny a poctivě navštívily každý domeček, ve kterém byl dobově oblečený průvodce ochotný vysvětlit veškeré podrobnosti o životě lidí v polovině 19. století. Zúčastnily jsme se například vyučování v historické škole, kde byly kanadské děti velice překvapené, že kdysi mohly mluvit, jen když zvedly ruku, a že existuje i psací (nejen tiskací) písmo.
V neděli jsme oslavily Den maminek obědem na farnosti, kde se setkalo asi 160 českých a slovenských emigrantů, někteří měli opravdu zajímavé životní příběhy, o které se s námi nostalgicky podělili, shlédli jsme vystoupení česko-kanadských dětiček a po výborném štrúdlu se vydali rozloučit s Torontem do místního nejhezčího parku High Park, kde jsme vystály svou nejdelší frontu na zmrzlinu v životě (cca 45 minut) a snažily se pochopit pravidla baseballu. Sečteno a podtrženo, první týden nám vše vyšlo, užily jsme si sluníčka, poznaly nové lidi a naplnily význam jména Toronto, které podle Huronů znamená „místo setkání“. Teď už vyrážíme dál, směr Calgary, příroda a národní parky. To bude divočina :-)
No comments:
Post a Comment